Amaxofobie — patologický strach z řízení nebo jízdy ve vozidle — představuje specifickou fobii s významným dopadem na kvalitu života, profesní fungování a osobní autonomii. Článek přináší přehled aktuální evidence pro hypnoterapeutické intervence u amaxofobie, včetně analýzy meta-analytických dat (Valentine et al., 2019), systematických přehledů virtuální realitní expoziční terapie (Elphinston et al., 2022) a integrativních klinických protokolů kombinujících hypnózu s kognitivně-behaviorální a expoziční terapií. Výsledky konzistentně podporují hypnoterapii jako účinnou adjuvantní intervenci, zejména v kombinaci s dalšími psychoterapeutickými modalitami, s velikostí efektu 0,79 na konci léčby a 0,99 při nejdelším follow-up.
1. Úvod a diagnostická klasifikace
Amaxofobie (z řeckého „amaxa" — vůz, a „phobos" — strach) je specifická fobie klasifikovaná v DSM-5 (APA, 2013) v kategorii úzkostných poruch. Projevuje se intenzivním, přetrvávajícím a nepřiměřeným strachem z řízení motorového vozidla nebo z jízdy jako spolujezdec. Klinický obraz zahrnuje fyziologické symptomy (tachykardie, pocení, hyperventilace, tremor), kognitivní distorze (katastrofizace, nadhodnocování pravděpodobnosti nehody) a behaviorální složku (vyhýbání se řízení, omezování tras).
Epidemiologická data naznačují, že amaxofobie postihuje přibližně 12,5 % americké dospělé populace v průběhu života v rámci širší kategorie specifických fobií (Healthline, 2023). Drlogy (2024) uvádí prevalenci strachu z řízení kolem 18 % populace, s vyšším zastoupením u žen (přibližně 25 %). Na rozdíl od většiny specifických fobií, které se manifestují v dětství nebo adolescenci, je amaxofobie prevalentnější v dospělosti — pravděpodobně v důsledku vyššího povědomí o rizicích dopravních nehod a přímé či zprostředkované zkušenosti s nimi (CPD Online, 2024).
Z klinického hlediska rozlišujeme tři hlavní kategorie amaxofobie podle etiologie vzniku: postkolizní amaxofobie (nejčastější), amaxofobie začínajících řidičů a amaxofobie jako extenze agorafobie (Taylor, 2008). Postkolizní forma bývá nejzávažnější a často se překrývá s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), přičemž korelace skórů PTSD a měr řidičské úzkosti dosahují hodnot 0,31 až 0,79.
2. Klinický obraz a diferenciální diagnostika
Amaxofobie se manifestuje heterogenním klinickým obrazem, jehož intenzita sahá od mírné obezřetnosti po paralyzující paniku znemožňující jakýkoliv kontakt s vozidlem. Klinicky relevantní je rozlišení několika variant prezentace: pacient schopný řídit pouze známé trasy, pacient tolerující jízdu pouze s důvěryhodnou osobou, pacient neschopný jet jako spolujezdec bez ohledu na řidiče, a nejzávažnější varianta — pacient neschopný pohledět na vozidlo nebo o něm přemýšlet bez panické reakce (Cleveland Clinic, 2022).
Specifickým fenoménem postkolizní amaxofobie je tzv. phantom brake syndrome — reflexivní šlapání na podlahu vozidla v pozici spolujezdce v situacích vnímaných jako nebezpečné. Tento fenomén je obzvláště častý u přeživších vážných dopravních nehod a může přetrvávat i po odeznění ostatní symptomatiky. Mezi další PTSD symptomy patří intrusivní vzpomínky, flashbacky kolize, anxiózní sny a generalizovaná úzkost jako součást posttraumatické adaptační poruchy.
Diferenciální diagnostika vyžaduje odlišení amaxofobie od generalizované úzkostné poruchy (GAD), panické poruchy s agorafobií a specifické dopravní úzkosti bez fobických parametrů. Pro klinické hodnocení existuje několik validovaných nástrojů, včetně Driving and Riding Avoidance Scale (DRAS) o 20 položkách skórovaných 0–4 (Taylor & Sullman). Je třeba poznamenat, že některé položky těchto dotazníků zachycují i sociální úzkosti a problémy se sebeobrazem (například „Lidé si budou myslet, že jsem špatný řidič"), které jsou relativně neobvyklé u pacientů s postkolizní amaxofobií.
3. Přehled terapeutických přístupů
3.1 Kognitivně-behaviorální terapie a expoziční terapie
Expoziční terapie představuje zlatý standard v léčbě specifických fobií včetně amaxofobie. Cleveland Clinic (2022) uvádí, že až 9 z 10 osob se specifickou fobií zaznamenává zlepšení symptomů po absolvování expoziční terapie. Protokol obvykle zahrnuje postupnou hierarchii: od relaxačních a dechových technik, přes prohlížení obrázků a videí dopravních situací, k sezení za volantem stojícího vozidla a postupnému rozšiřování řízení na krátké vzdálenosti.
Program CEVEMIC (Cómo Enseñar a Vencer el Miedo a Conducir) prokázal 85,7% úspěšnost v překonání strachu z řízení u experimentální skupiny, zatímco u kontrolní skupiny nebyly zaznamenány signifikantní rozdíly mezi pre-testem a post-testem (Sánchez Marín, 2017). Tento strukturovaný program kombinuje psychoedukaci, relaxační techniky, kognitivní restrukturaci a graduální expozici.
3.2 Virtuální realitní expoziční terapie (VRET)
Systematický přehled Elphinston et al. (2022) analyzoval 14 studií zkoumajících VR-based psychologické intervence pro řidičskou fobii. Přestože zahrnuté studie vykazovaly nízkou metodologickou kvalitu, malé vzorky a nedostatek kontrolovaných designů, evidence naznačuje, že VRET je proveditelná a akceptovatelná v této populaci. Autoři konstatují, že pro doporučení VRET v klinické praxi jsou zapotřebí kvalitněji designované studie.
Studie de Carvalho et al. sledovala 13 žen s řidičskou fobií v protokolu 8 VR expozic s dopravními scénáři. Po VRET došlo ke snížení frekvence zkreslených myšlenek a skórů stavové úzkosti, jakož i k mírnému zlepšení kvality života. Autoři uzavírají, že VRET může facilitovat in vivo expozici díky schopnosti navodit pocit přítomnosti a imerze a redukovat úzkost bez jakéhokoli typu rizika.
3.3 Farmakoterapie
Farmakoterapie není primární léčbou amaxofobie. Některá antidepresiva (SSRI/SNRI) mohou snížit intenzitu úzkosti na úroveň umožňující účinnější zapojení do psychoterapie, nicméně benzodiazepiny poskytují pouze sedativní efekt maskující problém a vytvářejí riziko závislosti. Žádná medikace sama o sobě nedokáže překonat fobii — může však v indikovaných případech usnadnit terapeutický proces.
4. Hypnoterapie v léčbě amaxofobie — evidence
4.1 Meta-analýza Valentine et al. (2019)
Klíčovým zdrojem evidence pro hypnoterapii úzkostných poruch včetně fobií je meta-analýza Valentine, Milling, Clark & Moriarty (2019) publikovaná v International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis. Autoři analyzovali 15 studií (17 trialů) vybraných z 399 screenovaných záznamů.
Velikost efektu na konci léčby: d = 0,79 (p ≤ 0,001) — průměrný účastník hypnoterapie redukoval úzkost více než 79 % kontrolních subjektů.
Velikost efektu při nejdelším follow-up: d = 0,99 (p ≤ 0,001) — průměrný účastník dosáhl lepších výsledků než 84 % kontrolních subjektů.
Kritický nález: Hypnóza byla účinnější v kombinaci s dalšími psychologickými intervencemi než jako samostatná modalita.
Tento poslední bod má zásadní klinické implikace pro léčbu amaxofobie: optimální přístup nekombinuje hypnózu jako izolovanou intervenci, ale integruje ji s kognitivně-behaviorálními a expozičními technikami. Nárůst velikosti efektu při follow-up (z 0,79 na 0,99) naznačuje, že terapeutické zisky nejenže přetrvávají, ale mohou se v čase prohlubovat — konzistentní s představou, že hypnoterapie facilituje trvalejší kognitivní a behaviorální změny.
4.2 Mechanismy účinku hypnoterapie u fobií
Neuroimagingová studie Jiang et al. (2017) identifikovala specifické mozkové změny asociované se stavem hypnózy: větší emoční kontrolu a sníženou sebeuvědomělost (self-consciousness). Tyto změny mají přímý klinický význam pro léčbu fobií — pacienti v hypnotickém stavu jsou ochotnější vstoupit do imaginární expoziční situace a dokáží si udržet větší kontrolu nad emočními reakcemi.
Osoby v hypnóze prožívají imaginární situace výrazně realističtěji. Přestože v místnosti není žádné vozidlo ani dopravní situace, pacient může „prožít" scénář řízení podobně, jako by se reálně nacházel za volantem. Navíc prožívá svůj nový, žádoucí výsledek téměř přesně tak, jako by ho již reálně zažil (Hirsch, 2018). V kombinaci se zvýšenou receptivitou k pozitivním sugescím během hypnózy vytváří tato vlastnost silný terapeutický nástroj pro desenzibilizaci.
Klinické mechanismy hypnoterapie u amaxofobie zahrnují: imaginální expozici v bezpečném hypnotickém prostředí, systematickou desenzibilizaci prostřednictvím sugestivní gradace, kognitivní restrukturaci zkreslených přesvědčení o řízení, práci s traumatickým materiálem u postkolizních případů (disociační techniky, ego state terapie) a posílení sebedůvěry a pocitu kontroly prostřednictvím posthypnotických sugescí.
4.3 Klinické kazuistiky a praktická evidence
Praktická evidence z klinické praxe konzistentně dokumentuje účinnost integrativního přístupu. Hirsch (2018) popisuje vlastní zkušenost s těžkou řidičskou fobií: po jediném sezení hypnoterapie přešla od neschopnosti opustit malé město k pravidelnému řízení pro nové zaměstnání. Přestože anekdotická, tato kazuistika ilustruje potenciál rychlého terapeutického účinku u specifických fobií — konzistentně s metaanalytickým zjištěním, že hypnoterapie specifických fobií může vykazovat pozitivní efekty po jednom až dvou sezeních.
Další kazuistika dokumentuje případ klientky po 13 letech neschopnosti řídit v důsledku opakovaných nebezpečných situací v provozu. Aplikace solution-focused hypnoterapie v kombinaci s CBT a fast phobia technikami vedla k postupnému obnovení řidičských dovedností. Klíčovým terapeutickým prvkem bylo přeorientování od opakovaného prožívání traumatických událostí (které „strach ještě více zakořeňuje") k vizualizaci pozitivních řidičských zkušeností a postupnému budování sebedůvěry.
5. Integrativní protokol: Hypnoterapie + CBT + expozice
Na základě dostupné evidence navrhujeme integrativní terapeutický protokol pro amaxofobii kombinující tři vzájemně se potencující modality:
| Fáze | Obsah | Modalita | Sezení |
|---|---|---|---|
| 1. Assessment | Diagnostika, etiologie, komorbidní PTSD, stanovení hierarchie | Klinický rozhovor, dotazníky | 1 |
| 2. Psychoedukace a stabilizace | Edukace o fobických mechanismech, relaxační techniky, dechové cvičení | CBT + autohypnóza | 1 |
| 3. Kognitivní restrukturace | Identifikace a modifikace kognitivních distorzí o řízení | CBT v hypnotickém stavu | 1–2 |
| 4. Imaginální expozice | Hypnotická desenzibilizace v hierarchii řidičských situací | Hypnoterapie + expoziční principy | 2–3 |
| 5. In vivo expozice | Graduální reálná expozice s posthypnotickými kotvami | Behaviorální expozice | Průběžně |
| 6. Konsolidace | Upevnění zisků, nácvik autohypnózy pro řízení | Autohypnóza + CBT | 1 |
Celkový orientační rozsah protokolu činí 6–8 sezení, s individuálními odchylkami v závislosti na závažnosti, etiologii a přítomnosti komorbidní PTSD symptomatiky. U nekomplikované specifické fobie bez traumatické etiologie může postačit 2–4 sezení; u postkolizní amaxofobie s plně rozvinutou PTSD může být zapotřebí 8–12 sezení s integrací traumaterapeutických technik.
6. Specifika systemické hypnózy u amaxofobie
Z perspektivy systemické hypnózy není amaxofobie izolovanou patologií jedince, ale symptomem vznikajícím a udržovaným v kontextu vztahového a životního systému. Strach z řízení může plnit protektivní funkci (ochrana před opakováním traumatu), regulační funkci (vyhnutí se situacím vyžadujícím autonomii) nebo komunikační funkci v rámci rodinného systému (vynucení doprovodu, vyjádření zranitelnosti).
Systemický přístup proto nepracuje pouze s eliminací symptomu, ale exploruje funkci, kterou fobická reakce v životě klienta plní, a hledá alternativní, zdravější způsoby naplnění téže potřeby. Hypnotická práce v tomto rámci může zahrnovat exploraci částí osobnosti (ego states), které fobii udržují jako ochranný mechanismus, a facilitaci vnitřního dialogu směřujícího k integraci.
Detailní přehled principů systemické hypnoterapie je k dispozici v článku o klasické versus systemické hypnóze. Obecné principy práce s fobiemi jsou zpracovány v přehledovém článku o fobiích a straších.
7. Limity evidence a směry budoucího výzkumu
Je nutné transparentně konstatovat několik zásadních limitů dostupné evidence. Meta-analýza Valentine et al. (2019) se vztahuje k úzkostným poruchám obecně, nikoliv specificky k amaxofobii — extrapolace na řidičskou fobii je přípustná, ale vyžaduje opatrnost. Studie VRET vykazují nízkou metodologickou kvalitu, malé vzorky a nedostatek kontrolovaných designů (Elphinston et al., 2022). Kazuistiky z klinické praxe, jakkoli konzistentní, neposkytují úroveň evidence srovnatelnou s RCT.
Dosud neexistuje žádná RCT specificky zkoumající hypnoterapii amaxofobie. Budoucí výzkum by měl směřovat ke kontrolovaným studiím porovnávajícím integrativní hypnoterapeutický protokol (hypnóza + CBT + expozice) s čistou CBT/expozicí, k longitudinálnímu sledování terapeutických zisků a k identifikaci prediktorů terapeutické odpovědi.
8. Klinická doporučení
Hypnoterapie jako adjuvantní intervence. Hypnóza by měla být nabízena jako doplněk expoziční terapie a CBT, nikoliv jako jejich náhrada. Meta-analytická evidence jednoznačně podporuje vyšší účinnost kombinovaného přístupu oproti samostatné hypnoterapii (Valentine et al., 2019).
Diferenciace dle etiologie. Nekomplikovaná amaxofobie (začínající řidič, generalizovaná úzkost) vyžaduje odlišný terapeutický přístup než postkolizní amaxofobie s komorbidní PTSD. U druhé skupiny je nezbytná integrace traumaterapeutických technik a potenciálně delší terapeutický proces.
Imaginální expozice v hypnóze jako příprava na in vivo expozici. Hypnotická imaginální expozice nabízí jedinečnou výhodu realistického prožívání řidičských situací v bezpečném prostředí s posílenou emoční kontrolou (Jiang et al., 2017). Může sloužit jako most mezi terapeutickou místností a reálným provozem.
Autohypnóza jako udržovací strategie. Nácvik autohypnózy umožňuje klientovi aplikovat relaxační a desenzibilizační techniky přímo před jízdou a během ní, čímž posiluje autonomii a snižuje závislost na terapeutovi.
Kontraindikace. Akutní psychotický stav, aktivní suicidalita, závažná disociativní porucha bez stabilizace. U pacientů s nekompenzovanou PTSD je vhodné nejprve zajistit stabilizaci před zahájením expozičních technik. Přehled kontraindikací viz samostatný článek.
9. Závěr
Amaxofobie představuje klinicky významnou specifickou fobii s prevalencí výrazně přesahující obecné povědomí. Její dopad na kvalitu života — omezení profesní mobility, sociálních kontaktů a osobní autonomie — činí z účinné léčby klinickou prioritu. Dostupná evidence, byť limitovaná absencí specifických RCT, konzistentně naznačuje, že integrativní přístup kombinující hypnoterapii s kognitivně-behaviorální a expoziční terapií nabízí klinicky významné a udržitelné terapeutické zisky.
Meta-analyticky dokumentovaná velikost efektu 0,79–0,99 pro hypnoterapii úzkostných poruch, spolu s neurobiologicky podloženými mechanismy účinku a konzistentními klinickými kazuistikami, legitimizuje zařazení hypnoterapie do terapeutického arsenálu pro amaxofobii. Klíčový je přitom integrativní, nikoliv izolovaný přístup — hypnóza jako facilitátor a zesilovač dalších účinných intervencí.
Praktický průvodce tématem pro laickou veřejnost je k dispozici v článku Strach řídit auto: Když vás panika za volantem omezuje.
Použité zdroje
- American Psychiatric Association. (2013). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (5th ed.). Washington, DC: APA.
- Cleveland Clinic. (2022). Amaxophobia (Fear of Driving). Cleveland Clinic Health Library. https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/22558-amaxophobia-fear-of-driving
- CPD Online. (2024). What is Amaxophobia? CPD Online Knowledge Base. https://cpdonline.co.uk/knowledge-base/mental-health/what-is-amaxophobia/
- Elphinston, R. A., Vaezipour, A., Fowler, J. A., Russell, T. G., & Sterling, M. (2022). Psychological therapy using virtual reality for treatment of driving phobia: A systematic review. Disability and Rehabilitation, 45(10), 1582–1594. https://doi.org/10.1080/09638288.2022.2069293
- Freitas, J. R. S., Velosa, V. H. S., Abreu, L. T. N., et al. (2021). Virtual Reality Exposure Treatment in Phobias: A Systematic Review. Psychiatric Quarterly, 92(4), 1685–1710. https://doi.org/10.1007/s11126-021-09935-6
- Hirsch, J. A. (2018). Integrating Hypnosis with Other Therapies for Treating Specific Phobias: A Case Series. American Journal of Clinical Hypnosis, 60(3), 267–277.
- Jiang, H., White, M. P., Greicius, M. D., Waelde, L. C., & Spiegel, D. (2017). Brain activity and functional connectivity associated with hypnosis. Cerebral Cortex, 27(8), 4083–4093. https://doi.org/10.1093/cercor/bhw220
- Sánchez Marín, S. (2017). Evaluating the effectiveness of a program designed to overcome the fear of driving or amaxophobia. Securitas Vialis, 9, 35–40. https://doi.org/10.1007/s12615-016-9092-z
- Taylor, J. E. (2008). Driving phobia consequent to motor vehicle collisions. In M. P. Duckworth, T. Iezzi, & W. T. O'Donohue (Eds.), Motor vehicle collisions: Medical, psychosocial, and legal consequences. USA: Elsevier.
- Taylor, J. E., & Deane, F. P. (1999). Acquisition and severity of driving-related fears. Behaviour Research and Therapy, 37(5), 435–449.
- Valentine, K. E., Milling, L. S., Clark, L. J., & Moriarty, C. L. (2019). The efficacy of hypnosis as a treatment for anxiety: A meta-analysis. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 67(3), 336–363. https://doi.org/10.1080/00207144.2019.1613863
- Wald, J., & Taylor, S. (2000). Efficacy of virtual reality exposure therapy to treat driving phobia: A case report. Journal of Behavior Therapy and Experimental Psychiatry, 31(3–4), 249–257.
- Wolpe, J. (1958). Psychotherapy by Reciprocal Inhibition. Stanford: Stanford University Press.
