Psychické bloky a traumata: Jak je hypnóza pomáhá uvolnit

Blok je situace, kdy rozumově víte, co byste měli, ale nejde to. Není to lenost, není to slabá vůle. Většinou je to ochranný mechanismus, který Váš nervový systém kdysi potřeboval - a dnes už ne. Tady popisuju, proč samotné pochopení nestačí, jak práce obvykle vypadá a kdy má smysl jít jinudy.

Proč samotné „pochopení“ problému nestačí

Lidé ke mně často přicházejí s tím, že o svém bloku už vědí úplně všechno. Znají rodinný kontext, přečetli knihy, absolvovali několik terapií. A přece se v reálných situacích nic nemění. Důvod je jednoduchý: trauma i bloková reakce nesídlí v rozumu. Sedí v tělesné paměti, ve vegetativním systému, v automatických reakcích, které vědomí nestíhá vůbec registrovat.

Toto pozorování má pevný klinický základ. Bessel van der Kolk v knize The Body Keeps the Score (2014) shrnuje desítky let neurovědeckého výzkumu: trauma se ukládá primárně v limbickém systému a v autonomním nervovém systému, nikoli v explicitní paměti. Stephen Porges v polyvagální teorii (2011) ukazuje, jak vegetativní reakce na ohrožení vypínají oblasti mozku, které by jinak umožnily integraci zkušenosti. Peter Levine (1997, 2015) doložil, že traumatický náboj zůstává v těle uvězněný, dokud se mu nedostane prostoru se „dokončit“ - ne kognitivně, ale somaticky. Pat Ogden (2006, Trauma and the Body) na tomto základě vyvinula somatickou psychoterapii, která se s ericksonovskou hypnoterapií významně překrývá.

Racionální vhled je užitečný - dává mapu. Ale mapa není cesta. Dokud tělo a podvědomí nedostanou novou zkušenost, vzorec drží. Proto je práce s blokem spíše prací s tělem a s automatickými reakcemi než se „správnou analýzou“.

V rozhovorech to vypadá tak, že klient si kolem bloku vybudoval velmi přesný popis. Zná kořeny, zná souvislosti, zná teorie. V praxi ale otevírá stejné dveře se stejným pocitem v žaludku. To není selhání vhledu - je to znak toho, že vhled byl upřímný, ale nedosáhl tam, kde vzorec skutečně drží. Tělo slyší jiný jazyk než rozum.

V hypnotickém stavu se rozum neztrácí - jen ustoupí do pozadí. Podobně, jako když Vás oslovuje blízký člověk, jemuž důvěřujete: neanalyzujete každé slovo, ale přesto si vybíráte, co přijmete a co ne. To je prostor, ve kterém může podvědomí zaslechnout něco, co dosud slyšet nemohlo - protože rozum byl příliš hlasitý.

Jaké bloky ke mně přicházejí nejčastěji

V rozhovorech se opakuje několik podobných vzorců. Nejde o diagnostické škatulky - spíše o orientaci v tom, s čím lidé začínají. Konkrétní tvar Vašeho bloku bude vlastní pouze Vám. Přesto může pomoci vidět, že s podobnou strukturou přichází víc lidí, než člověk v daný moment tuší.

Výkonové bloky. Schopnosti jsou v pořádku, rozum říká „jdi dál“ - ale tělo v nejdůležitější chvíli řekne „ne“. Pohovor dopadne hůř, než bylo možné. Důležitý hovor se odkládá. Rozhodnutí, které má být na stole, leží týdny v hlavě. Lidé v tomto stavu mívají pocit, že „sami sobě stojí v cestě“ - a přesně tak to často bývá: staré ochranné opatření, které kdysi dávalo smysl, dnes brání dospělému člověku udělat krok, který by udělat měl.

Vztahové bloky. Neschopnost se sblížit. Neschopnost se rozejít. Neschopnost říci „ne“ tam, kde by ho bylo třeba - nebo naopak „ano“ tam, kde by pustilo dveře, které jsou dlouho zavřené. Klienti popisují, že odpověď v hlavě mají připravenou, ale ústa ji neřeknou. Nebo vysloví něco jiného, než chtěli. Rozum sleduje, jak tělo odpovídá za něj, a je zklamaný.

Tělesné bloky bez jasné medicínské příčiny. Opakovaná bolest hlavy ve stresu. Staré napětí v ramenou. Dech, který se v určitých situacích zkrátí. Trávení, které reaguje na věci, o kterých klient „rozumově ani neví“. Tělo vypráví příběh, který slova neumí přeložit. V těchto případech bývá užitečné nejprve vyloučit medicínské příčiny u lékaře - a teprve pak hledat druhou cestu.

Bloky kolem vzpomínky, která nechce odejít. Ztráta blízkého. Rozchod, který se formálně stal před lety, ale uvnitř se dosud neuzavřel. Pracovní selhání, které se vrací vždy, když se blíží podobná situace. Pro podvědomí je „tehdy“ totéž co „teď“, pokud zážitek nedostal prostor dokončit se. Kalendářní čas tu nerozhoduje - rozhoduje to, zda systém dostal, co potřeboval k tomu, aby událost zařadil mezi minulost.

Tři úrovně, na kterých se blok uvolňuje

První úroveň - ztišení systému. Dokud je nervový systém v pohotovosti, k žádnému hlubšímu zpracování nedochází. První sezení mívají za cíl spíš zklidnit - aby tělo vůbec dovolilo pustit se hlouběji. Bez toho každý pokus jen zvyšuje tlak.

Druhá úroveň - dokončení toho, co se kdysi nedokončilo. Trauma obvykle vzniká tak, že v okamžiku zranění nebyla k dispozici pomoc, čas nebo síla to zpracovat. Zážitek se „zamrazil“. V bezpečí transu se k němu lze vrátit - ale s tím, co člověk nemá jako dítě nebo v šoku: s dospělým náhledem, zdroji a časem. Dotyčné místo se tak může zahojit.

Třetí úroveň - přepsání toho, co z bloku plyne dnes. Když se kořen uvolní, zůstávají návyky, které kolem něj vyrostly - vyhýbání, napětí, sebedozor. S nimi se pracuje posledně: ukotvení klidu v situacích, kde dřív přicházela bloková reakce.

Tyto úrovně se ovšem neodehrávají v pořadí, které si rozum představuje. Vracejí se, překrývají, prolínají. Jedno sezení vypadá jako ztišení, druhé jako dokončení, třetí jako každodenní drobná úprava. Nepokouším se to v rozhovoru dopředu plánovat - podvědomí volí samo, co je tentokrát na řadě. Moje role je spíše připravit prostor a doprovázet proces, než řídit jeho průběh.

Co klienty v průběhu práce často překvapí

Nemusíte si pamatovat všechno. Hypnoterapie není o vybavení si traumatu do posledního detailu. Řada klientů z hypnózy odchází s pocitem, že „něco se dělo“, ale bez přesné narace. A právě to mívá největší účinek. Pokud by podvědomí potřebovalo, aby se všechno přeneslo do vědomí, udělalo by to samo. Pokud něco zůstává v pozadí, obvykle k tomu má důvod, který se sluší respektovat.

Změna přichází tišeji, než čekáte. Očekávání „po sezení to ucítím jako blesk“ bývá výjimkou. Obvyklejší je zjištění po několika dnech, někdy až po několika týdnech: „Zarazila jsem se v situaci, ve které bych dřív zareagovala jinak. A bez přemýšlení to šlo.“ Mnozí si změny nejprve nevšimnou sami - povšimne si jí někdo z okolí. Partner, kolega, rodič. „Působíš klidnější.“ „Tohle jsi dřív nedělal.“

Osobnost zůstává Vaše. Cílem práce není přepis osobnosti ani „nová verze Vás“. Cílem je uvolnit to, co v dané oblasti nefunguje, a ponechat vše, co funguje. Pokud jste pečlivý, zůstanete pečlivý. Pokud si vážíte detailu, bude Vám i nadále blízký. Jen přestanete platit daň, kterou jste za blok roky platili. Hypnóza nepracuje proti Vašim hodnotám - pracuje pro ně.

Bezpečí a kontrola v transu

Obava, kterou lidé vyslovují nejčastěji, zní: „Ale co když v hypnóze ztratím kontrolu?“ Je to obava legitimní a zaslouží si poctivou odpověď. Hypnotický stav není bezvědomí ani spánek. Je to stav zvýšeného vnitřního soustředění, ve kterém zůstáváte celou dobu při vědomí. Slyšíte, co říkám. Vnímáte, kde jste. Pokud by v domě zazvonil alarm, vstanete a odejdete - stejně, jako byste to udělali z hluboké četby knihy.

V transu nepřijmete nic, co je v rozporu s Vašimi hodnotami. Podvědomí má vlastní integritu a brání Vás i v hypnotickém stavu. To je mimochodem jeden z důvodů, proč Ericksonovský přístup pracuje spíše metaforami a nabídkami než přímými rozkazy - respektuje, že rozhodovat má člověk sám, nikoli terapeut. Moje úloha je otevřít prostor; co v tom prostoru uděláte, zůstává Vaše.

Můžete kdykoli sezení ukončit, otevřít oči, zastavit proces. Pokud se objeví něco, k čemu dnes ještě připraven nejste, podvědomí to samo odsune. Nebudete nuceni čelit čemukoli, co by přišlo dříve, než je čas. V praxi to znamená, že terapeut nemá klienta pod kontrolou - má ho v doprovodu. Rozdíl je zásadní.

Jak to v praxi probíhá

Domluva začíná krátkým rozhovorem (do 15 minut, zdarma), kde si ujasníme, co Vás přivádí, co máte za sebou a co od spolupráce čekáte. Pokud má smysl pokračovat, domluvíme první sezení - osobně v Novém Jičíně (2 000 Kč) nebo online (2 200 Kč).

Sezení trvá obvykle 50–60 minut. Nepracuju metodou „tvrdého“ otevírání traumat. Respektuju tempo Vašeho podvědomí - ono samo ví, kdy je připraveno a kolik toho unese. V transu zůstáváte při vědomí, máte kontrolu a můžete kdykoliv zastavit.

Samotné sezení má tři části. Úvodní rozhovor - co se od minula dělo, co se změnilo, co v sezení potřebujete. Hypnotická část - v transu pracujeme s tím, co se na danou chvíli nabídne; nikoli s tím, co by „podle plánu“ mělo přijít. Závěrečné shrnutí - krátce si ujasníme, co z toho pokračuje do běžných dní, čeho si v následujících dnech všímat, co přirozeně nechat být.

Obvyklý rytmus sezení je jeden krát za dva až tři týdny. Rychlejší frekvence bývá kontraproduktivní - podvědomí potřebuje čas integrovat, co se změnilo. Delší odstupy mohou vzorec oslabit v opačném směru: člověk se „stabilizuje“ v polovině cesty a další krok se stává těžší, než musel být. Přesnější tempo ladíme vždy podle toho, co se mezi sezeními odehrává.

O čem se v reklamních textech nepíše

Ne každý blok se dá uvolnit. To je věta, kterou v marketingu hypnoterapie nenajdete, a přesto ji říkám už v úvodním rozhovoru. Některé vzorce jsou do osobnosti tak pevně vetkané, že je nelze rozebrat, aniž by se rozpadlo něco, co funguje. Některé mají biologický podklad, který hypnóza neobejde. Některé jsou udržované vnějším prostředím, které se nezmění - a terapie pak bojuje proti kontextu, v němž klient žije.

V těchto případech říkám rovnou, že tady nevidím, že bych byl platný. Lepší než dva roky marné práce je jedno čestné „raději ne“ v prvních patnácti minutách. Odpovědnost hypnoterapeuta začíná a končí u poctivosti tohoto odhadu - nikoli u snahy získat klienta.

Kdy hypnóza nestačí

Hypnóza není univerzální řešení. Nedoporučuju ji jako první krok při: akutní krizové fázi po nedávném traumatu (do několika týdnů po události má obvykle přednost psychoterapeut nebo psychiatr); aktivní psychotické poruše nebo disociativní poruše identity (DID); závažné depresi, kde je prvotní potřebou medikace a stabilizace. V těchto situacích bývá vhodnější kombinace s odbornou péčí - hypnóza přichází později, jako doplněk, ne jako hlavní nástroj.

U komplexního traumatu (chronické zneužívání, dlouhodobé násilí v rodině, týrání) počítejte s delší prací. Očekávání „za dvě sezení budu vyřešený“ je tady neférové vůči sobě samému.

Někdy se během spolupráce ukáže, že těžiště leží jinde, než se na začátku zdálo. V takovém případě je mou odpovědností otevřeně to říct a doporučit přechod - k psychiatrovi, k psychoterapeutovi se specifickým zaměřením, k lékaři. Hypnoterapeut, který se zuby nehty drží klienta, jemuž už nedokáže být prospěšný, nedělá dobrou práci. Ukončení spolupráce není neúspěch - je to součást poctivé péče.

Co se obvykle děje v týdnech po sezení

První dny po sezení bývají tišší. Řada klientů popisuje pocit „těžké únavy“, která není nepříjemná - spíše jako po fyzické práci v zahradě. Spánek je někdy hlubší, někdy neklidnější. Sny se mohou na krátký čas zvýraznit. To vše jsou běžné projevy toho, že se něco uvnitř třídí a zařazuje.

Po několika týdnech se začínají objevovat změny v situacích, které jste dřív nezvládali. Obvykle si jich všimne nejdřív okolí - partner, kolega, rodič. Vy si změnu uvědomíte později: ve chvíli, kdy zareagujete jinak, než byste reagovali dřív, a teprve po chvíli si to pojmenujete.

Není to však lineární. Existují týdny, kdy je zřejmé, že jste dál. A týdny, kdy se starý pocit na chvíli vrátí. To není selhání - je to přirozená zkouška, zda nová reakce vydrží. Pokud vydrží, vrací se starý pocit čím dál mírněji a s kratší dobou trvání. Až jednou zjistíte, že jste ho nepotřebovali už několik měsíců. A v určitý moment si vzpomenete na situaci, která by Vás dřív rozhodila, a všimnete si, že Vám dnes nedává žádný smysl tu reakci vůbec spustit.

O autorovi

Mgr. Ondřej Petr Zelenka, MSc., LL.M.

Certifikovaný hypnoterapeut, absolvent výcviku u PhDr. Jiřího Zíky a zakladatel Institutu systemické hypnózy.

Více o mně →