Článek analyzuje dva hlavní proudy moderní hypnoterapie: klasickou (direktivní) hypnózu a ericksonovskou (naturalistickou) hypnózu. Srovnáváme jejich teoretická východiska, techniky indukce, typy sugescí a klinické aplikace. Argumentujeme, že oba přístupy mají své legitimní místo a že moderní praxe profituje z jejich integrace.
1. Historický kontext
Po většinu své historie byla hypnóza praktikována v autoritativním, direktivním módu. Hypnotizér vystupoval jako autorita, která „ukládá" sugesce pasivnímu subjektu. Tento přístup, spojený s postavami jako Bernheim, Charcot nebo Hull, dominoval až do poloviny 20. století.
Milton H. Erickson (1901–1980) představil radikálně odlišný přístup, který revolucionalizoval hypnoterapii. Jeho naturalistický, nepřímý a individualizovaný styl dal vzniknout tomu, co dnes nazýváme ericksonovskou hypnózou.
2. Základní charakteristiky
Filosofie: Hypnotizér jako autorita, klient jako pasivní příjemce sugescí.
Indukce: Standardizované skripty, formální postupy.
Sugesce: Přímé, explicitní příkazy.
Cíl: Navození hlubokého transu jako předpokladu změny.
Přístup k odporu: Odpor jako překážka, kterou je třeba překonat.
Filosofie: Spolupráce, klient jako expert na vlastní zkušenost.
Indukce: Naturalistická, konverzační, přizpůsobená klientovi.
Sugesce: Nepřímé, metaforické, víceúrovňové.
Cíl: Aktivace vnitřních zdrojů klienta, trans jako nástroj, ne cíl.
Přístup k odporu: Utilizace – odpor jako zdroj informací a energie pro změnu.
3. Typy sugescí
3.1 Přímé sugesce (direktivní přístup)
Přímé sugesce jsou explicitní instrukce, které jasně sdělují, co má klient zažít nebo udělat:
„Nyní budete cítit úplnou úlevu od bolesti."
„Když se probudíte, nebudete mít chuť na cigarety."
Výhody: Jasné, jednoznačné, snadno naučitelné a standardizovatelné.
Nevýhody: Mohou vyvolat odpor, nefungují u všech, ignorují individualitu.
3.2 Nepřímé sugesce (ericksonovský přístup)
Nepřímé sugesce obcházejí vědomou rezistenci tím, že nabízejí spíše než přikazují:
„Mnoho lidí zjišťuje, že je překvapuje, jak rychle přichází úleva."
„Zajímalo by mě, kdy si poprvé uvědomíte, že o cigaretách ani nepřemýšlíte."
3.3 Specifické ericksonovské techniky
| Technika | Popis | Příklad |
|---|---|---|
| Imbedded commands | Sugesce „schované" uvnitř věty | „Lidé často zjišťují, že mohou cítit se klidně." |
| Double bind | Iluzorní výběr, obě možnosti vedou k cíli | „Chcete jít do transu rychle, nebo pomalu?" |
| Yes set | Série souhlasných odpovědí | „Sedíte... dýcháte... posloucháte můj hlas..." |
| Truisms | Obecně platná tvrzení | „Všichni víme, jak příjemné je se uvolnit." |
| Metafory | Terapeutické příběhy | Příběh o rostlině, která čeká na správnou dobu k rozkvětu. |
4. Přístup k indukci
4.1 Direktivní indukce
Klasické indukce (fixace očí, progresivní relaxace, počítání) postupují podle standardizovaného skriptu. Předpokládají, že „správná technika" navede většinu lidí do transu.
4.2 Ericksonovská indukce
Erickson odmítal standardizované postupy. Každá indukce byla „ušita na míru" konkrétnímu klientovi. Využíval:
Naturalistické přístupy: Využití přirozeně se vyskytujících transových stavů (snění, ponoření do činnosti).
Konverzační hypnózu: Indukce plynule integrovaná do rozhovoru, bez formálního „začátku hypnózy".
Utilizaci: Vše, co klient přináší (symptomy, odpor, přesvědčení), se stává materiálem pro indukci.
5. Koncept utilizace
Utilizace je klíčový ericksonovský koncept, který nemá přímou paralelu v direktivní tradici. Znamená využití všeho, co klient přináší – včetně odporu, symptomů a zdánlivých překážek – jako materiálu pro terapeutickou změnu.
Příklad: Klient, který říká „nedokážu relaxovat", není vnímán jako rezistentní, ale jako někdo, kdo právě popsal svou zkušenost. Terapeut může utilizovat: „Takže víte, jak to je nerelaxovat... zajímalo by mě, jestli víte, jak to je nerelaxovat ještě víc... a zjistit, co se stane..."
6. Srovnání účinnosti
Výzkum obecně neprokázal konzistentní nadřazenost jednoho přístupu nad druhým. Různé studie naznačují:
• Přímé sugesce jsou účinnější u vysoce hypnabilních jedinců.
• Nepřímé sugesce mohou být účinnější u osob s nižší hypnabilitou nebo vysokým odporem.
• Individuální preference a terapeutický vztah jsou silnějšími prediktory výsledku než typ techniky.
7. Moderní integrace
Současná klinická praxe většinou nelpí dogmaticky na jednom přístupu. Zkušení hypnoterapeuti flexibilně kombinují:
• Přímé sugesce, když je klient responzivní a jasně ví, co chce.
• Nepřímé techniky při práci s odporem nebo komplexními tématy.
• Utilizaci jako průběžný princip respektu ke klientově realitě.
8. Závěr
Rozdíl mezi direktivní a ericksonovskou hypnózou není jen technický – odráží odlišné pohledy na povahu terapeutické změny. Direktivní přístup zdůrazňuje sílu sugesce a autoritu terapeuta. Ericksonovský přístup zdůrazňuje vnitřní zdroje klienta a spolupráci.
Pro moderní praxi je nejužitečnější integrace obou tradic: schopnost používat přímé sugesce, když jsou vhodné, a nepřímé techniky, když je třeba obejít odpor nebo pracovat s komplexitou lidské zkušenosti.
Reference
- Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
- Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson. New York: Norton.
- Lynn, S. J., et al. (2010). Hypnosis theories. In S. J. Lynn, J. W. Rhue & I. Kirsch (Eds.), Handbook of Clinical Hypnosis (2nd ed.). Washington: APA.
- Matthews, W. J. (2000). Ericksonian approaches to hypnosis and therapy. American Journal of Clinical Hypnosis, 42(3-4), 294-303.
- Yapko, M. D. (2012). Trancework: An Introduction to the Practice of Clinical Hypnosis (4th ed.). New York: Routledge.
