Abstrakt
Článek představuje klíčové principy ericksonovské terapeutické komunikace v kontextu moderní hypnoterapie. Zaměřuje se na koncept nepřímých sugestí, princip utilization (využití), terapeutickou metaforu, reframing a fenomén minimálních podnětových reakcí. Analyzuje odlišnosti oproti direktivním přístupům a diskutuje klinickou aplikaci těchto principů u úzkostných poruch, fobií a psychosomatických obtíží. Text vychází z primárních zdrojů Miltona H. Ericksona a jeho spolupracovníků (Rossi, Zeig, Lankton, Haley) a reflektuje současný stav výzkumu v oblasti ericksonovské hypnózy.
1. Úvod
Milton Hyland Erickson (1901–1980) je považován za jednu z nejvlivnějších postav v dějinách hypnoterapie a psychoterapie 20. století. Jeho přístup k terapeutické komunikaci představoval zásadní odklon od direktivního modelu hypnózy, který v té době dominoval klinické praxi (Haley, 1973). Erickson vyvinul sofistikovaný systém komunikačních strategií, které respektují jedinečnost každého klienta a pracují s přirozenými procesy lidské mysli.
Ericksonovská terapeutická komunikace není pouhou technikou — je to filosofie terapeutického kontaktu, která se opírá o několik základních předpokladů: každý člověk má v sobě zdroje potřebné ke změně; podvědomí je tvořivé a protektivní; odpor klienta je cenná informace, nikoli překážka; a terapeut je katalyzátorem změny, nikoli jejím autorem (Erickson & Rossi, 1979).
Cílem tohoto článku je systematicky představit klíčové principy ericksonovské komunikace, zasadit je do kontextu současného výzkumu a ukázat jejich praktickou aplikaci v hypnoterapeutické praxi, zejména u úzkostných poruch.
2. Historický kontext a paradigmatický posun
Do příchodu Ericksona byla klinická hypnóza převážně direktivní. Terapeut uváděl klienta do hlubokého transu a předkládal mu přímé sugesce typu „nebudete se bát", „cigareta vám bude odporná" nebo „budete spát klidně" (Kratochvíl, 2006). Tento přístup fungoval u vysoce hypnabilních jedinců (přibližně 15–20 % populace), ale byl neúčinný nebo kontraproduktivní u zbytku klientů (Spiegel & Spiegel, 2004).
Erickson tento model odmítl nikoli proto, že by byl zásadně chybný, ale proto, že byl příliš omezený. Jeho vlastní životní zkušenost — překonal dvě ataky dětské obrny a trpěl chronickou bolestí — ho vedla k hledání způsobů, jak využít jakýkoli dostupný zdroj, jakýkoli projev klienta, pro terapeutické účely (Zeig, 2006).
„Každý člověk je jedinečný. Psychoterapie by proto měla být formulována tak, aby odpovídala jedinečným potřebám daného jedince, nikoli aby člověka přizpůsobovala prokrustovskému lůžku hypotetické teorie lidského chování." — Milton H. Erickson (in Zeig, 1980, s. 104)
3. Klíčové principy ericksonovské komunikace
3.1 Nepřímé sugesce (Indirect Suggestions)
Jádrem ericksonovského přístupu je systém nepřímých sugestí, které obcházejí vědomý odpor klienta a oslovují podvědomí. Erickson a Rossi (1979) identifikovali řadu kategorií nepřímých sugestí, z nichž nejdůležitější jsou:
Vkládané příkazy (Embedded Commands)
Terapeutické instrukce zakomponované do běžné věty. Například: „Nevím, zda si dokážete představit klid, který přijde..." Podvědomí zachytí zvýrazněnou frázi, zatímco vědomí zpracovává celou větu.
Zdánlivá volba (Illusory Choice)
Nabídnutí výběru, kde obě možnosti vedou k žádoucímu cíli: „Chcete se uvolnit hned, nebo si k tomu dáte ještě chvilku?" Klient se soustředí na výběr, ne na otázku, zda se vůbec uvolní.
Apozice protikladů (Apposition of Opposites)
Využití kontrastu k prohloubení terapeutické sugesce: „Čím více si vědomě myslíte na problémy, tím snadněji vaše podvědomí nachází řešení."
Předpoklady (Presuppositions)
Sugesce zabudované do předpokladu věty: „Až si všimnete, jak se úzkost zmírňuje..." (předpokládá, že zmírnění nastane). Klient nezpochybňuje předpoklad, pouze se zabývá tím „kdy".
Výzkum ukazuje, že nepřímé sugesce jsou účinné u širšího spektra klientů než přímé příkazy, zejména u osob se střední hypnabilitou a u klientů, kteří mají tendenci k odporu (Matthews, 2000; Lynn, Kirsch & Rhue, 2010).
3.2 Utilization — princip využití
Princip utilization (využití) je pravděpodobně nejoriginálnějším Ericksonovým přínosem terapeutické praxi. Zatímco tradiční přístupy vnímají odpor klienta jako překážku a nežádoucí chování jako symptom k odstranění, ericksonovský přístup chápe jakýkoli projev klienta jako materiál využitelný pro terapii (Erickson, 1959; Erickson & Rossi, 1979).
V praxi to znamená, že terapeut:
- Přijímá a využívá odpor klienta místo toho, aby s ním bojoval
- Zapojuje symptomy do terapeutického procesu (např. úzkost se stává „signálem, že tělo se připravuje na změnu")
- Přizpůsobuje svůj jazyk, tempo a styl komunikace konkrétnímu klientovi
- Využívá aktuální situaci v terapeutické místnosti jako vstupní bod pro hypnotickou práci
Gilligan (1987) nazval utilization „srdcem ericksonovského přístupu" a zdůraznil, že jde o postoj spíše než o techniku — o základní terapeutickou orientaci, která říká: „Cokoli se děje, je použitelné."
3.3 Terapeutická metafora
Erickson byl mistrem terapeutické metafory. Namísto přímého pojmenování problému a nabízení řešení vyprávěl příběhy — zdánlivě nesouvisející anekdoty, podobenství a příklady —, které oslovovaly klientovo podvědomí a nabízely mu nový způsob vnímání situace (Rosen, 1982; Lankton & Lankton, 1983).
Terapeutická metafora funguje na několika úrovních současně:
- Kognitivní úroveň: Nabízí nový rámec pro pochopení problému, aniž by vyvolávala odpor, protože klient příběh zpracovává „jako by šlo o něco jiného" (Barker, 1985).
- Emocionální úroveň: Příběh evokuje emoce a tělesné reakce, které jsou analogické k žádoucím změnám.
- Podvědomá úroveň: Izomorfní struktura metafory (strukturální podobnost s klientovým problémem) umožňuje podvědomí najít vlastní řešení (Gordon, 1978).
Lankton a Lankton (1983) rozvinuli Ericksonův přístup do systematické metodologie „vložených metafor" (embedded metaphors), kde terapeut vkládá terapeutické sugesce do vícevrstvé narativní struktury, čímž zvyšuje jejich účinnost.
3.4 Reframing — přerámování
Reframing je komunikační strategie, která mění význam události nebo chování tím, že je zasadí do nového kontextu. V ericksonovské praxi nejde o povrchní „pozitivní myšlení", ale o autentické rozšíření perspektivy klienta (Watzlawick, Weakland & Fisch, 1974).
Erickson rozlišoval dva základní typy reframingu:
| Typ reframingu | Mechanismus | Příklad v praxi |
|---|---|---|
| Reframing kontextu | Chování zůstává stejné, mění se kontext, ve kterém je vnímáno | „Vaše schopnost být ostražitý v sociálních situacích může být v jiných kontextech cennou předností — třeba v práci, kde potřebujete přesně vnímat atmosféru." |
| Reframing významu | Kontext zůstává stejný, mění se význam přisuzovaný chování | „To, že se v sociálních situacích cervenaáte, může znamenat, že vám na lidech záleží víc než ostatním — to je vzácná vlastnost." |
Bandler a Grinder (1982) později formalizovali Ericksonovy reframingové strategie v rámci NLP, byť s tím, že jejich systematizace je výrazně zjednodušená oproti Ericksonově intuitivní a kontextově citlivé praxi.
3.5 Minimální podnětové reakce a pacing
Erickson vyvinul mimořádně citlivý pozorovací systém zaměřený na minimální podnětové reakce (minimal cue responses) — nepatrné změny v dýchání, svalovém tonu, barvě kůže, pohybech očí a dalších fyziologických projevech klienta (Erickson, Rossi & Rossi, 1976).
Tyto signály terapeut využívá k průběžnému přizpůsobování komunikace (pacing) a k vedení klienta směrem k žádoucí změně (leading). Princip „pace and lead" je zásadní: terapeut nejprve provází klienta v jeho aktuálním prožívání (pace) a teprve poté opatrně nabízí nový směr (lead) (Gilligan, 1987).
4. Srovnání direktivního a ericksonovského přístupu
| Aspekt | Direktivní hypnóza | Ericksonovská hypnóza |
|---|---|---|
| Typ sugestí | Přímé příkazy | Nepřímé, víceúrovňové |
| Hloubka transu | Snaha o hluboký trans | Využití jakékoli hloubky |
| Odpor klienta | Překážka k překonání | Terapeutický materiál |
| Role terapeuta | Autorita, expert | Průvodce, katalyzátor |
| Individualizace | Standardní protokoly | Šité na míru každému klientovi |
| Efektivita u populace | Vysoká u 15–20 % (vysoce hypnabilní) | Využitelná u většiny populace |
| Vhodnost u úzkostných poruch | Omezená (direktivita může zvyšovat úzkost) | Vysoká (respektuje tempo klienta) |
5. Klinická aplikace u úzkostných poruch
Ericksonovské komunikační principy jsou obzvlášť účinné u úzkostných poruch, včetně sociální fobie, generalizované úzkostné poruchy a specifických fobií. Existuje několik důvodů, proč je tomu tak:
Respekt k tempu klienta. Úzkostní klienti jsou citliví na jakýkoli vnější tlak. Direktivní přístup může paradoxně úzkost zvýšit, protože klient cítí, že „musí" zareagovat na sugesce terapeuta. Ericksonovský přístup tuto dynamiku odstraňuje tím, že nabízí místo příkazů (Yapko, 2003).
Utilization úzkosti. Místo boje s úzkostí ji ericksonovský přístup přeznačuje a využívá. Úzkost se stává „signálem připravenosti", „energií, která hledá směr" nebo „důkazem, že klientovi na výsledku záleží" (Gilligan, 2002).
Metafora jako bezpečný prostor. Klient se sociální fobií se může v přímém rozhovoru o svém strachu cítit ohrožený. Terapeutická metafora umožňuje pracovat s problémem nepřímo, v bezpečném „jako by" prostoru (Lankton & Lankton, 1983).
Alladin (2007) demonstroval účinnost ericksonovského přístupu u úzkostných poruch v kontrolované studii, kde klienti léčení ericksonovskou hypnózou vykazovali signifikantně větší zlepšení než kontrolní skupina léčená pouze relaxací.
6. Ericksonovský přístup v českém kontextu
V České republice má ericksonovská hypnóza specifické postavení. Tradičně dominoval přístup direktivní, zejména v psychiatrickém prostředí (Kratochvíl, 2006). Ericksonovské principy se začaly systematicky šířit později, především díky překladům klíčových děl a kontaktu s mezinárodními výcvikovými instituty.
Dr. Jiří Zíka rozvinul v českém prostředí jedinečný systemický přístup k hypnóze, který integruje ericksonovské principy s jungiánskou psychologií a systemickým myšlením. Tento přístup klade důraz na práci s celým systémem (rodina, vztahy, prostředí) a na respekt k individuální životní zkušenosti klienta.
Systemická hypnóza, jak ji praktikuje Institut systemické hypnózy, představuje syntézu ericksonovské tradice s dalšími ověřenými terapeutickými přístupy, přičemž zachovává klíčové ericksonovské principy: nepřímou komunikaci, utilization, respekt k jedinečnosti klienta a důvěru v jeho vnitřní zdroje.
7. Limity a kritika
Ericksonovský přístup není bez kritiky. Hlavní námitky zahrnují:
- Obtížná standardizace: Protože je přístup bytostně individualizovaný, je obtížné jej standardizovat pro účely klinických studií (Kirsch, Montgomery & Sapirstein, 1995).
- Vysoké nároky na terapeuta: Ericksonovská komunikace vyžaduje mimořádnou pozorovací schopnost, jazykovou pohotovost a terapeutickou intuici — vlastnosti, které se obtížně předávají v krátkých výcvicích (Zeig, 2006).
- Mytologizace Ericksona: Kolem Ericksonovy osoby a jeho terapeutických úspěchů vznikla značná mytologie, která někdy ztěžuje střízlivé hodnocení účinnosti jeho metod (Lynn & Kirsch, 2006).
Nicméně je třeba konstatovat, že základní principy ericksonovské komunikace — individualizace, utilization, nepřímá komunikace — jsou dnes integrovány do řady evidence-based přístupů, včetně kognitivně-behaviorální hypnoterapie (Alladin, 2008).
8. Závěr
Ericksonovská terapeutická komunikace představuje paradigmatický posun v chápání hypnózy — od mechanického navozování transu a předkládání sugestí k sofistikované, individualizované komunikaci, která respektuje jedinečnost každého klienta a pracuje s jeho přirozenými zdroji.
Klíčové principy — nepřímé sugesce, utilization, terapeutická metafora, reframing a citlivé pacing — tvoří koherentní systém, jehož účinnost je podpořena jak klinickou zkušeností, tak narůstajícím množstvím výzkumných dat.
Pro praxi to znamená, že ericksonovský přístup rozšiřuje možnosti hypnoterapie na výrazně širší populaci klientů a je obzvlášť cenný u úzkostných poruch, kde direktivní přístupy narážejí na přirozený odpor klienta.
Pracuji na principech ericksonovské hypnózy
Pokud vás zajímá, jak může ericksonovský přístup pomoci ve vaší situaci, rád vám to vysvětlím při nezávazné konzultaci.
📞 +420 606 936 440Zdroje
- Alladin, A. (2007). Handbook of cognitive hypnotherapy for depression: An evidence-based approach. Lippincott Williams & Wilkins.
- Alladin, A. (2008). Cognitive hypnotherapy: An integrated approach to the treatment of emotional disorders. John Wiley & Sons.
- Bandler, R., & Grinder, J. (1982). Reframing: Neuro-linguistic programming and the transformation of meaning. Real People Press.
- Barker, P. (1985). Using metaphors in psychotherapy. Brunner/Mazel.
- Erickson, M. H. (1959). Further clinical techniques of hypnosis: Utilization techniques. The American Journal of Clinical Hypnosis, 2(1), 3–21.
- Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An exploratory casebook. Irvington Publishers.
- Erickson, M. H., Rossi, E. L., & Rossi, S. I. (1976). Hypnotic realities: The induction of clinical hypnosis and forms of indirect suggestion. Irvington Publishers.
- Gilligan, S. G. (1987). Therapeutic trances: The cooperation principle in Ericksonian hypnotherapy. Brunner/Mazel.
- Gilligan, S. G. (2002). The legacy of Milton H. Erickson: Selected papers of Stephen Gilligan. Zeig, Tucker & Theisen.
- Gordon, D. (1978). Therapeutic metaphors: Helping others through the looking glass. Meta Publications.
- Haley, J. (1973). Uncommon therapy: The psychiatric techniques of Milton H. Erickson, M.D. W.W. Norton.
- Kirsch, I., Montgomery, G., & Sapirstein, G. (1995). Hypnosis as an adjunct to cognitive-behavioral psychotherapy: A meta-analysis. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 63(2), 214–220.
- Kratochvíl, S. (2006). Klinická hypnóza. Grada Publishing.
- Lankton, S. R., & Lankton, C. H. (1983). The answer within: A clinical framework of Ericksonian hypnotherapy. Brunner/Mazel.
- Lynn, S. J., & Kirsch, I. (2006). Essentials of clinical hypnosis: An evidence-based approach. American Psychological Association.
- Lynn, S. J., Kirsch, I., & Rhue, J. W. (2010). An introduction to clinical hypnosis. In S. J. Lynn, J. W. Rhue, & I. Kirsch (Eds.), Handbook of clinical hypnosis (2nd ed., pp. 3–18). American Psychological Association.
- Matthews, W. J. (2000). Ericksonian approaches to hypnosis and therapy: Where are we now? International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 48(4), 424–437.
- Rosen, S. (1982). My voice will go with you: The teaching tales of Milton H. Erickson, M.D. W.W. Norton.
- Spiegel, H., & Spiegel, D. (2004). Trance and treatment: Clinical uses of hypnosis (2nd ed.). American Psychiatric Publishing.
- Watzlawick, P., Weakland, J. H., & Fisch, R. (1974). Change: Principles of problem formation and problem resolution. W.W. Norton.
- Yapko, M. D. (2003). Trancework: An introduction to the practice of clinical hypnosis (3rd ed.). Brunner-Routledge.
- Zeig, J. K. (2006). Confluence: The selected papers of Jeffrey K. Zeig. Zeig, Tucker & Theisen.
- Zeig, J. K. (Ed.). (1980). A teaching seminar with Milton H. Erickson, M.D. Brunner/Mazel.
Kontakt: +420 606 936 440 | zelenka@hypnosa.cz