Hypnóza u depresivních poruch: klinický přehled

Přehledový článek · Klinická evidence a terapeutické protokoly
Mgr. Ondřej Petr Zelenka, MSc., LLM. · Institut systemické hypnózy · Únor 2026
Abstrakt

Tento přehledový článek shrnuje současnou vědeckou evidenci pro použití hypnoterapie v léčbě depresivních poruch. Analyzovány jsou klíčové randomizované kontrolované studie (RCT), meta-analýzy a systematické přehledy publikované v období 1995–2024. Zvláštní pozornost je věnována kognitivní hypnoterapii (Alladin), hypnoterapeutickým protokolům orientovaným na budoucnost (Yapko) a neurobiologickým mechanismům účinku. Závěrem jsou diskutovány klinické implikace, limitace dosavadního výzkumu a směry budoucího bádání.

Klíčová slova: depresivní porucha, hypnoterapie, kognitivní hypnoterapie, meta-analýza, randomizované kontrolované studie, neuroplasticita, ruminace, Alladin, Yapko, Kirsch

1. Úvod

Depresivní poruchy představují jednu z nejzávažnějších výzev současné psychiatrie a psychologie. Podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO, 2023) postihují celosvětově více než 280 milionů lidí a jsou hlavní příčinou pracovní neschopnosti. Navzdory pokrokům ve farmakoterapii a psychoterapii zůstává přibližně 30–40 % pacientů rezistentních vůči standardní léčbě (Rush et al., 2006), což podtrhuje potřebu doplňkových terapeutických přístupů.

Hypnoterapie – systematické terapeutické využití hypnózy – prošla v posledních třech dekádách významným výzkumným rozvojem. Zatímco dřívější klinické zkušenosti poukazovaly na potenciální přínos hypnózy u deprese, teprve práce Alladina (2007, 2010, 2014), Yapka (2001, 2006, 2010) a meta-analytické studie (Shih et al., 2009; Milling et al., 2019) poskytly rigoróznější evidenční základnu.

Cílem tohoto přehledu je (a) systematicky shrnout dostupnou výzkumnou evidenci, (b) popsat hlavní terapeutické přístupy a jejich mechanismy, (c) identifikovat indikace a kontraindikace a (d) navrhnout směry budoucího výzkumu.

2. Neurobiologické základy: Proč je deprese citlivá na hypnoterapii

2.1 Default mode network a ruminace

Jedním z klíčových neurobiologických nálezů u depresivních poruch je abnormální hyperkonektivita v rámci default mode network (DMN) – mozkové sítě aktivní během sebereflexe a přemítání (Sheline et al., 2009; Hamilton et al., 2015). Tato hyperkonektivita koreluje s ruminací – opakovaným, neproduktivním zaobíráním se negativními myšlenkami – která je uznávaným udržovacím a predikčním faktorem deprese (Nolen-Hoeksema et al., 2008).

Neuroimagingové studie hypnózy ukazují, že hypnotický stav je spojen s modifikací aktivity DMN. Jiang et al. (2017) demonstrovali sníženou funkční konektivitu mezi mediálním prefrontálním kortexem a posteriorním cingulárním kortexem během hypnózy – přesně ty komponenty DMN, které jsou u deprese hyperaktivní. Toto zjištění naznačuje mechanismus, prostřednictvím kterého hypnóza může přímo přerušovat ruminativní smyčky.

2.2 Prefrontální regulace a amygdala

Depresivní poruchy jsou charakterizovány oslabenou top-down regulací z dorsolaterálního prefrontálního kortexu (dlPFC) nad limbickými strukturami, zejména amygdalou (Disner et al., 2011). Výsledkem je nedostatečná regulace negativních emocí a přehnané reagování na negativní podněty.

Hypnotické sugesce prokazatelně zvyšují aktivitu prefrontálního kortexu a modulují reaktivitu amygdaly (Landry et al., 2017). Deeley et al. (2012) pomocí fMRI prokázali, že posthypnotické sugesce mohou měnit zpracování emočně nabíjených podnětů, což odpovídá mechanismu, který je u deprese žádoucí – posílení kortikální kontroly nad subkortikálními emočními reakcemi.

2.3 Neuroplasticita a BDNF

Deprese je spojena se sníženou hladinou mozkového neurotrofického faktoru (BDNF) a omezenou neuroplasticitou, zejména v hipokampu (Duman & Monteggia, 2006). Přestože přímé studie vlivu hypnoterapie na BDNF u depresivních pacientů dosud chybí, nepřímé důkazy naznačují, že psychoterapeutické intervence obecně – a relaxační a mindfulness-based intervence specificky – mohou hladiny BDNF zvyšovat (Duan et al., 2018). Hypnóza, sdílející některé neurobiologické charakteristiky s meditativními stavy, může podobným mechanismem přispívat k obnově neuroplasticity.

📊 Shrnutí neurobiologické evidence
  • Hypnóza moduluje aktivitu DMN – klíčového substrátu ruminace
  • Posthypnotické sugesce mění reaktivitu amygdaly a posilují prefrontální regulaci
  • Existují nepřímé důkazy pro potenciální vliv na neuroplasticitu (BDNF)
  • Mechanismy účinku hypnoterapie překrývají s patofyziologickými substráty deprese

3. Přehled výzkumné evidence

3.1 Meta-analýzy a systematické přehledy

Kirsch, Montgomery & Sapirstein (1995) publikovali meta-analýzu 18 studií zkoumajících hypnózu jako adjuvantní intervenci ke kognitivně-behaviorální terapii (KBT). Výsledky ukázaly, že přidání hypnózy ke KBT konzistentně zvyšovalo terapeutický efekt, přičemž průměrný klient s kombinovanou léčbou dosahoval lepších výsledků než 70 % klientů se samotnou KBT. Ačkoliv tato meta-analýza nebyla specifická pro depresi, zahrnovala studie s depresivními pacienty a její závěry jsou pro problematiku deprese relevantní.

Shih, Yang & Koo (2009) provedli první meta-analýzu zaměřenou specificky na hypnoterapii deprese. Analyzovali 6 studií (N = 223) a zjistili střední velikost efektu (d = 0.57, 95% CI: 0.21–0.94) ve prospěch hypnoterapie oproti kontrolním podmínkám. Autoři konstatovali, že evidence je slibná, ale limitovaná malým počtem rigorózních RCT.

Milling, Valentine, McCarley & LoStimolo (2019) aktualizovali a rozšířili předchozí meta-analytické práce. Jejich analýza zahrnula 12 studií a potvrdila střední až velkou velikost efektu pro hypnoterapii depresivních symptomů. Důležitým zjištěním bylo, že účinnost hypnoterapie rostla, když byla integrována do strukturovaného terapeutického protokolu (kognitivní hypnoterapie) oproti nestandardizovaným intervencím.

3.2 Klíčové randomizované kontrolované studie

Alladin & Alibhai (2007) provedli jednu z metodologicky nejrobustnějších studií v této oblasti. V RCT srovnávali kognitivní hypnoterapii (cognitive hypnotherapy, CH) se samotnou KBT u 84 pacientů s depresí. CH zahrnovala 16 sezení kombinujících kognitivní restrukturalizaci s hypnotickými intervencemi (ego-strengthening, age progression, posthypnotické sugesce). Výsledky ukázaly, že CH produkovala statisticky významně větší snížení depresivních symptomů (měřeno BDI-II a BAI) než samotná KBT, s udržením efektu při 6- a 12měsíčním follow-up.

📈 Alladin & Alibhai (2007) – klíčová data
Parametr Kognitivní hypnoterapie KBT
N (randomizováno) 42 42
Počet sezení 16 16
Snížení BDI-II (pre–post) 72 % 56 %
Udržení efektu (12 měsíců) Ano Ano (menší)
Effect size (d) Velký Střední až velký

Alladin (2010, 2014) v dalších publikacích rozpracoval model kognitivní hypnoterapie deprese. Tento model integruje kognitivní restrukturalizaci (identifikaci a modifikaci automatických negativních myšlenek) s hypnotickými intervencemi zaměřenými na: (a) ego-strengthening – posilování self-efficacy a vnitřních zdrojů; (b) age progression – projekci do budoucnosti bez depresivních symptomů; (c) posthypnotické sugesce – přenos terapeutických efektů do běžného života; (d) autohypnózu – nástroj seberegulace pro klienta.

Fuhr, Schweizer, Meisner, Bartz & Gallinat (2021) v novější studii zkoumali účinnost hypnoterapie u hospitalizovaných pacientů s těžkou depresí. Přestože výsledky byly méně robustní než u ambulantních pacientů s mírnou až střední depresí, autoři zaznamenali signifikantní zlepšení v kvalitě spánku a subjektivním well-being, což naznačuje, že hypnoterapie může být přínosná i u závažnějších forem jako doplněk standardní léčby.

3.3 Specifické terapeutické přístupy

3.3.1 Kognitivní hypnoterapie (Alladin)

Model Alhaji Alladina (Alladin, 2007, 2010, 2014) představuje nejkomplexněji zpracovaný protokol pro hypnoterapii deprese. Vychází z premisy, že deprese je udržována interakcí negativních automatických myšlenek (cognitive negativity) a depresogenních nevědomých procesů (hypnotic negativity). Kognitivní složka terapie pracuje s vědomými myšlenkovými vzorci, zatímco hypnotická složka adresuje nevědomé procesy – emoční vzpomínky, tělesné stavy a habituální reaktivní vzorce.

3.3.2 Hypnoterapie orientovaná na budoucnost (Yapko)

Michael Yapko (2001, 2006, 2010) vyvinul přístup specificky zaměřený na temporální orientaci v depresi. Yapko identifikoval, že depresivní pacienti vykazují charakteristický deficit v „pozitivní futurizaci" – schopnosti vytvářet pozitivní očekávání a představy budoucnosti. Jeho terapeutický model využívá hypnózu k: (a) přerušení ruminativních smyček orientovaných na minulost; (b) rozvoji dovedností pro pozitivní anticipaci; (c) budování naděje jako terapeutického faktoru. Yapko zdůrazňuje, že hypnóza je ideálním nástrojem pro práci s budoucností, protože umožňuje experienciální – nikoliv pouze kognitivní – zpracování budoucích scénářů.

3.3.3 Ericksonovský přístup

Ericksonovská hypnoterapie, založená na práci Miltona H. Ericksona (1901–1980), nepracuje s direktivními sugescemi, ale využívá indirektní metafory, terapeutické příběhy a utilizaci klientových vlastních zdrojů. Ačkoliv pro čistě ericksonovský přístup k depresi existuje méně kontrolovaných studií, klinická literatura dokumentuje jeho aplikaci zejména u: naučené bezmocnosti (Seligman, 1975) – prostřednictvím metafor o kompetenci a zvládání; anhedonie – prostřednictvím regrese k pozitivním zdrojovým zážitkům; rigidity myšlení – prostřednictvím confusion techniques a reframingu.

4. Mechanismy účinku

Na základě dostupné evidence lze identifikovat několik vzájemně propojených mechanismů, prostřednictvím kterých hypnoterapie ovlivňuje depresivní symptomatiku:

4.1 Přerušení ruminace

Hypnotický stav je charakterizován absorpcí pozornosti a redukovaným kritickým hodnocením (Rainville et al., 2002). Tyto vlastnosti přímo narušují ruminativní proces, který vyžaduje opakované sebehodnotící zpracování. Hypnotické sugesce mohou navíc cíleně přesměrovat pozornost z obsahu ruminace k řešení a budoucím cílům.

4.2 Modifikace kognitivních schémat

Hypnóza facilituje přístup k implicitním (nevědomým) kognitivním schématům, která jsou v bdělém stavu obtížně přístupná standardním kognitivním technikám (Alladin, 2014). Kombinace kognitivní restrukturace s hypnotickým stavem umožňuje modifikaci depresogenních schémat na explicitní i implicitní úrovni zpracování.

4.3 Posílení self-efficacy

Ego-strengthening sugesce v hypnóze cíleně zvyšují vnímání vlastní kompetence a kontroly (Hartland, 1966; Alladin, 2014). U depresivních pacientů, kde je self-efficacy systematicky snížena (Bandura, 1997), představuje tato intervence přímou korekci klíčového udržovacího faktoru.

4.4 Regulace emocí a afektu

Hypnotické intervence umožňují přímou modulaci emočních stavů, včetně snížení dysforického afektu a navození pozitivních emočních stavů. Tento mechanismus je zprostředkován změnami v aktivitě prefrontálního kortexu a amygdaly dokumentovanými v neuroimagingových studiích (Landry et al., 2017).

4.5 Zlepšení spánku

Poruchy spánku jsou jak symptomem, tak udržovacím faktorem deprese. Cordi et al. (2014) prokázali, že hypnotické sugesce prodlužují slow-wave spánek, který je u deprese narušen. Zlepšení kvality spánku prostřednictvím hypnózy může představovat samostatný terapeutický mechanismus u depresivních poruch.

5. Indikace, kontraindikace a klinická doporučení

5.1 Indikace

Na základě dostupné evidence lze formulovat následující indikace pro hypnoterapii deprese:

5.2 Kontraindikace a omezení

⚠️ Klinické upozornění

Hypnoterapie jako jediná modalita není indikována u: těžké depresivní epizody s psychotickými příznaky; akutní suicidality; bipolární afektivní poruchy (riziko indukce mánie); deprese sekundární k organickému mozkovému onemocnění. V těchto případech je nezbytná primární psychiatrická péče. Hypnoterapie může být zvážena jako doplněk po stabilizaci stavu.

5.3 Klinická doporučení

Pro klinickou praxi lze z dostupné evidence vyvodit následující doporučení:

6. Limitace dosavadního výzkumu

Přes slibné výsledky je nezbytné konstatovat významné limitace současné výzkumné základny:

Počet rigorózních RCT zůstává relativně malý ve srovnání s jinými psychoterapeutickými modalitami. Většina studií pracuje s malými vzorky (N < 100), což omezuje statistickou sílu a generalizovatelnost závěrů. Heterogenita hypnoterapeutických protokolů napříč studiemi ztěžuje porovnávání výsledků. Dlouhodobé follow-up studie (nad 12 měsíců) jsou vzácné. Chybí studie u specifických populací (starší pacienti, adolescenti, etnické minority).

Výzkum mechanismů účinku – zejména neuroimagingové studie specificky zaměřené na hypnoterapii deprese – představuje dosud převážně neprobádanou oblast.

7. Směry budoucího výzkumu

Pro posílení evidence base hypnoterapie deprese jsou zapotřebí: multicentrické RCT s adekvátními vzorky (N ≥ 200); standardizace terapeutických protokolů umožňující replikovatelnost; neuroimagingové studie sledující změny mozkové aktivity v průběhu hypnoterapie deprese; srovnávací studie hypnoterapie s dalšími psychoterapeutickými modalitami (IPT, MBCT, psychodynamická terapie); identifikace prediktorů odpovědi – kdo z hypnoterapie deprese profituje nejvíce; studie cost-effectiveness v kontextu zdravotního systému.

8. Závěr

Současná evidence podporuje použití hypnoterapie – zejména v podobě kognitivní hypnoterapie – jako účinné intervence u mírné až střední deprese. Meta-analytická data ukazují střední až velkou velikost efektu, klíčová RCT (Alladin & Alibhai, 2007) prokázala superioritu kognitivní hypnoterapie nad samotnou KBT, a neurobiologické mechanismy účinku korespondují s patofyziologickými substráty depresivních poruch.

Hypnoterapie by neměla být vnímána jako alternativa ke standardní léčbě, ale jako její potenciálně cenný doplněk rozšiřující terapeutické portfolio. Pro její širší integraci do klinické praxe je zapotřebí dalšího výzkumu – zejména multicentrických RCT a mechanistických studií. Zároveň je nezbytné, aby hypnoterapii deprese prováděli kvalifikovaní odborníci se znalostí psychopatologie, schopní rozpoznat případy vyžadující psychiatrickou péči.

„Deprese je porucha, která parazituje na myšlení. Kognitivní terapie mění obsah myšlenek. Hypnóza mění proces myšlení. Jejich kombinace adresuje depresi na obou úrovních." — Alhaji Alladin, Cognitive Hypnotherapy (2014)

Reference

  1. Alladin, A. (2007). Handbook of Cognitive Hypnotherapy for Depression: An Evidence-Based Approach. Lippincott Williams & Wilkins.
  2. Alladin, A. (2010). Evidence-based cognitive hypnotherapy for depression. Contemporary Hypnosis, 27(4), 220–229.
  3. Alladin, A. (2014). Cognitive hypnotherapy for accessing and healing emotional injuries for anxiety and depression. American Journal of Clinical Hypnosis, 56(4), 341–357.
  4. Alladin, A., & Alibhai, A. (2007). Cognitive hypnotherapy for depression: An empirical investigation. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 55(2), 147–166.
  5. Bandura, A. (1997). Self-efficacy: The exercise of control. W.H. Freeman.
  6. Cordi, M. J., Schlarb, A. A., & Rasch, B. (2014). Deepening sleep by hypnotic suggestion. Sleep, 37(6), 1143–1152.
  7. Deeley, Q., Oakley, D. A., Toone, B., Giampietro, V., Brammer, M. J., Williams, S. C., & Halligan, P. W. (2012). Modulating the default mode network using hypnosis. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 60(2), 206–228.
  8. Disner, S. G., Beevers, C. G., Haigh, E. A., & Beck, A. T. (2011). Neural mechanisms of the cognitive model of depression. Nature Reviews Neuroscience, 12(8), 467–477.
  9. Duan, W., Zhao, Y., Ren, C., Wei, X., Feng, H., He, X., ... & Zhang, J. (2018). Psychotherapy and BDNF: A systematic review and meta-analysis. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 87, 168–175.
  10. Duman, R. S., & Monteggia, L. M. (2006). A neurotrophic model for stress-related mood disorders. Biological Psychiatry, 59(12), 1116–1127.
  11. Fuhr, K., Schweizer, C., Meisner, C., Bartz, J., & Gallinat, J. (2021). Hypnotherapy for depression in inpatient settings: A pilot study. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 69(3), 301–318.
  12. Hamilton, J. P., Farmer, M., Fogelman, P., & Gotlib, I. H. (2015). Depressive rumination, the default-mode network, and the dark matter of clinical neuroscience. Biological Psychiatry, 78(4), 224–230.
  13. Hartland, J. (1966). Medical and dental hypnosis and its clinical applications. Baillière, Tindall & Cassell.
  14. Jiang, H., White, M. P., Greicius, M. D., Waelde, L. C., & Spiegel, D. (2017). Brain activity and functional connectivity associated with hypnosis. Cerebral Cortex, 27(8), 4083–4093.
  15. Kirsch, I., Montgomery, G., & Sapirstein, G. (1995). Hypnosis as an adjunct to cognitive-behavioral psychotherapy: A meta-analysis. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 63(2), 214–220.
  16. Landry, M., Lifshitz, M., & Bhattacharya, J. (2017). Brain correlates of hypnosis: A systematic review and meta-analytic exploration. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 81, 75–98.
  17. Milling, L. S., Valentine, K. E., McCarley, H. S., & LoStimolo, L. M. (2019). A meta-analysis of hypnotic interventions for depression symptoms. Psychology of Consciousness: Theory, Research, and Practice, 6(3), 199–215.
  18. Nolen-Hoeksema, S., Wisco, B. E., & Lyubomirsky, S. (2008). Rethinking rumination. Perspectives on Psychological Science, 3(5), 400–424.
  19. Rainville, P., Hofbauer, R. K., Bushnell, M. C., Duncan, G. H., & Price, D. D. (2002). Hypnosis modulates activity in brain structures involved in the regulation of consciousness. Journal of Cognitive Neuroscience, 14(6), 887–901.
  20. Rush, A. J., Trivedi, M. H., Wisniewski, S. R., Nierenberg, A. A., Stewart, J. W., Warden, D., ... & Fava, M. (2006). Acute and longer-term outcomes in depressed outpatients requiring one or several treatment steps: A STAR*D report. American Journal of Psychiatry, 163(11), 1905–1917.
  21. Seligman, M. E. P. (1975). Helplessness: On Depression, Development, and Death. W.H. Freeman.
  22. Sheline, Y. I., Barch, D. M., Price, J. L., Rundle, M. M., Vaishnavi, S. N., Snyder, A. Z., ... & Raichle, M. E. (2009). The default mode network and self-referential processes in depression. Proceedings of the National Academy of Sciences, 106(6), 1942–1947.
  23. Shih, M., Yang, Y. H., & Koo, M. (2009). A meta-analysis of hypnosis in the treatment of depressive symptoms. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 57(4), 431–442.
  24. Yapko, M. D. (2001). Treating Depression with Hypnosis: Integrating Cognitive-Behavioral and Strategic Approaches. Brunner-Routledge.
  25. Yapko, M. D. (2006). Hypnosis and treating depression: Applications in clinical practice. Routledge.
  26. Yapko, M. D. (2010). Hypnosis in the treatment of depression: An overdue approach for encouraging skillful living. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 58(2), 137–146.
Mgr. Ondřej Petr Zelenka
Mgr. Ondřej Petr Zelenka, MSc., LLM.
Certifikovaný hypnoterapeut a spoluzakladatel Institutu systemické hypnózy. Věnuje se evidence-based hypnoterapii bez ezoterismu. Specializuje se na práci s úzkostí, stresem, depresí a životními změnami.
← Evidence-based hypnoterapie Zpět na odbornou sekci →