Článek předkládá komplexní historický přehled vývoje hypnózy od jejích předvědeckých počátků v 18. století až po současné neurovědní pojetí. Sleduje klíčové postavy – Franze Mesmera, Jamese Braida, Jeana-Martina Charcota, Sigmunda Freuda, Clarka Hulla a Miltona H. Ericksona – a jejich příspěvky k teoretickému i praktickému rozvoji oboru. Zvláštní pozornost je věnována přechodu od metafyzických konceptů „animálního magnetismu" k vědeckému zkoumání sugesce a změněných stavů vědomí.
1. Úvod
Hypnóza patří k nejstarším psychoterapeutickým technikám, jejíž kořeny lze vysledovat až do starověkých civilizací. Staří Egypťané využívali „chrámy spánku", kde kněží navozovali změněné stavy vědomí za účelem léčení. Podobné praktiky existovaly v antickém Řecku, kde byly spojovány s bohem Asklepiem. Nicméně moderní historie hypnózy jako vědecky zkoumané metody začíná až v 18. století s kontroverzní postavou Franze Antona Mesmera.
Cesta od okultního „animálního magnetismu" k současnému neurovědnímu chápání hypnózy trvala více než dvě století a zahrnovala období nadšeného přijetí, skeptického odmítnutí i postupné rehabilitace. Tento článek mapuje klíčové milníky této cesty a představuje osobnosti, které zásadně ovlivnily podobu moderní hypnoterapie.
2. Mesmerismus a animální magnetismus (1770–1840)
2.1 Franz Anton Mesmer (1734–1815)
Vídeňský lékař Franz Anton Mesmer je považován za „otce hypnózy", ačkoli sám tento termín nikdy nepoužíval. Jeho koncept animálního magnetismu vycházel z přesvědčení, že vesmírem prostupuje neviditelná tekutina, jejíž nerovnováha v lidském těle způsobuje nemoci. Mesmer věřil, že prostřednictvím svých rukou dokáže tuto tekutinu přesměrovat a obnovit tak zdraví pacienta.
Mesmerovy léčebné seance v Paříži 80. let 18. století se staly společenskou senzací. Pacienti se shromažďovali kolem dřevěné nádoby zvané baquet, naplněné vodou a železnými pilinami, z níž vycházely železné tyče, kterých se dotýkali. Mesmer, oděný v hedvábném plášti, procházel mezi nimi a prováděl „magnetické tahy" rukama. Mnozí pacienti upadali do konvulzí a mdlob – fenoménu, který Mesmer interpretoval jako léčebnou krizi.
2.2 Franklionova komise a vědecké hodnocení
Rostoucí popularita mesmerismu vedla francouzského krále Ludvíka XVI. k ustavení dvou vědeckých komisí v roce 1784. Komise vedená Benjaminem Franklinem (tehdy americkým velvyslancem ve Francii) zahrnovala přední vědce včetně chemika Antoina Lavoisiera a lékaře Josepha-Ignace Guillotina.
Komise provedla sérii důmyslných experimentů využívajících zaslepení – pacienti nevěděli, zda jsou skutečně „magnetizováni", nebo ne. Výsledky jednoznačně prokázaly, že údajné účinky animálního magnetismu závisely výhradně na přesvědčení pacienta, nikoli na fyzikální realitě magnetického fluida. Závěrečná zpráva konstatovala, že „imaginace bez magnetismu vyvolává konvulze, zatímco magnetismus bez imaginace nevyvolává nic".
2.3 Markýz de Puységur a objev somnambulismu
Armand-Marie-Jacques de Chastenet, markýz de Puységur (1751–1825), Mesmerův žák, učinil objev, který přesměroval celý obor. Při magnetizování mladého sedláka Victora Race pozoroval, že pacient neupadl do očekávaných konvulzí, ale do klidného stavu připomínajícího spánek, v němž však reagoval na pokyny, odpovídal na otázky a po probuzení si na nic nepamatoval.
Puységur tento stav nazval magnetický somnambulismus a správně rozpoznal, že klíčovým faktorem není magnetické fluidum, ale vztah mezi operatérem a pacientem – koncept, který předznamenal pozdější teorii sugesce.
3. Vznik vědecké hypnózy (1840–1890)
3.1 James Braid a termín „hypnóza"
Skotský chirurg James Braid (1795–1860) představuje přelomovou postavu v historii hypnózy. V roce 1841 navštívil vystoupení francouzského magnetizéra Charlese Lafontaina a rozhodl se fenomén vědecky prozkoumat. Na rozdíl od svých předchůdců hledal vysvětlení v psychologii a fyziologii, nikoli v metafyzice.
Braid zjistil, že hypnotický stav lze navodit pouhou fixací pohledu na jasný předmět, bez jakéhokoli „magnetického" působení. V roce 1843 publikoval dílo Neurypnology, or the Rationale of Nervous Sleep, v němž zavedl termín hypnotismus (z řeckého hypnos – spánek). Později si uvědomil, že název je zavádějící, protože hypnóza není skutečný spánek, ale termín se již ujal.
3.2 Škola v Nancy: Hippolyte Bernheim a teorie sugesce
Auguste Ambroise Liébeault (1823–1904), venkovský lékař z Nancy, vyvinul jednoduchou verbální indukční techniku a nabízel hypnotickou léčbu zdarma chudým pacientům. Jeho práce upoutala pozornost profesora Hippolyte Bernheima (1840–1919), který zpočátku přišel Liébeaultovy metody vyvrátit, ale stal se jejich zastáncem.
Bernheim formuloval teorii, že hypnóza je stav zvýšené sugestibility a že všechny její fenomény lze vysvětlit sugescí. Důležité bylo jeho zjištění, že sugesce funguje i v bdělém stavu – koncept, který vedl k rozvoji „bdělé sugesce" a později ovlivnil kognitivně-behaviorální terapii.
3.3 Škola v Salpêtrière: Jean-Martin Charcot
Paralelně s nancyskou školou rozvíjel svůj přístup Jean-Martin Charcot (1825–1893) v pařížské nemocnici Salpêtrière. Charcot, považovaný za zakladatele moderní neurologie, studoval hypnózu primárně v kontextu hysterie. Domníval se, že hypnotizovatelnost je patologickým příznakem a že hypnóza má tři distinktivní fáze: letargii, katalepsii a somnambulismus.
Spor mezi školou v Nancy (hypnóza jako normální psychologický fenomén) a Salpêtrière (hypnóza jako patologický stav) nakonec vyhrála nancyská škola. Charcotovy závěry byly zkresleny skutečností, že pracoval s dlouhodobě hospitalizovanými hysterickými pacientkami, které byly na hypnózu „vytrénované" a nevědomky předváděly očekávané fenomény.
4. Hypnóza a vznik psychoanalýzy (1880–1920)
4.1 Josef Breuer a Anna O.
Vídeňský lékař Josef Breuer (1842–1925) léčil v letech 1880–1882 pacientku známou jako Anna O. (skutečným jménem Bertha Pappenheimová), která trpěla hysterickými symptomy. Breuer objevil, že když pacientka v hypnóze hovořila o traumatických vzpomínkách spojených se symptomy, symptomy ustupovaly. Tuto metodu nazval katarze a pacientka sama ji označila jako „talking cure" (léčba rozhovorem).
4.2 Sigmund Freud a opuštění hypnózy
Sigmund Freud (1856–1939) se s hypnózou seznámil během stáže u Charcota v roce 1885 a později spolupracoval s Breuerem. Společně publikovali Studie o hysterii (1895), které představují jeden ze zakládajících textů psychoanalýzy.
Freud však hypnózu postupně opustil z několika důvodů: ne všichni pacienti byli dostatečně hypnabilní, účinky byly často dočasné a – což bylo pro Freuda zásadní – hypnóza obcházela odpor pacienta místo toho, aby ho analyzovala. Nahradil ji metodou volných asociací, která se stala základem psychoanalytické techniky.
Freudovo opuštění hypnózy mělo dalekosáhlé důsledky. Psychoanalýza se stala dominantním psychoterapeutickým směrem a hypnóza upadla na několik desetiletí do nemilosti odborné veřejnosti.
5. Experimentální období (1920–1960)
5.1 Clark Hull a experimentální psychologie hypnózy
Americký psycholog Clark L. Hull (1884–1952) vrátil hypnózu do akademického prostředí. Jeho monografie Hypnosis and Suggestibility: An Experimental Approach (1933) představovala první rigorózně experimentální studii hypnotických fenoménů. Hull aplikoval na hypnózu principy behavioristické psychologie a prokázal, že hypnotické fenomény lze měřit, kvantifikovat a experimentálně zkoumat.
5.2 Využití hypnózy za druhé světové války
Druhá světová válka přinesla praktickou rehabilitaci hypnózy. Nedostatek psychiatrů a potřeba rychle léčit válečné neurózy vedly k znovuobjevení hypnoterapie. Hypnóza byla využívána při léčbě „battle fatigue" (dnes PTSD), ale také při chirurgických zákrocích v polních podmínkách, kde nebyly dostupné anestetika.
5.3 Uznání odbornými společnostmi
V roce 1955 uznala Britská lékařská asociace (BMA) hypnózu jako legitimní terapeutickou metodu. Americká lékařská asociace (AMA) následovala v roce 1958. Tato oficiální uznání představovala důležitý milník v profesionalizaci oboru.
6. Milton H. Erickson a moderní hypnoterapie (1950–1980)
6.1 Ericksonův přístup
Milton Hyland Erickson (1901–1980) je bezesporu nejvlivnější postavou moderní hypnoterapie. Erickson, sám postižený poliomyelitidou a barvoslepostí, vyvinul radikálně nový přístup k hypnóze, který se zásadně lišil od tradičních autoritativních metod.
Ericksonův přístup charakterizovaly následující principy:
Utilizace: Místo boje s odporem pacienta Erickson využíval („utilizoval") vše, co pacient přináší – jeho symptomy, odpor, přesvědčení i zdánlivé překážky.
Nepřímá sugesce: Na rozdíl od direktivních příkazů („Vaše ruce jsou těžké") používal Erickson nepřímé formulace, metafory a příběhy, které obcházely vědomou rezistenci.
Individualizace: Erickson odmítal standardizované indukční skripty. Každá terapie byla „ušita na míru" konkrétnímu pacientovi.
Naturalismus: Erickson chápal trans jako přirozený, běžně se vyskytující fenomén, nikoli jako zvláštní patologický stav.
6.2 Vliv na další směry
Ericksonův vliv přesáhl hranice hypnoterapie. Jeho práce inspirovala vznik neurolingvistického programování (NLP), strategické rodinné terapie a solution-focused brief therapy. Dodnes zůstává ericksonovská hypnóza jedním z hlavních proudů v oboru.
7. Současnost: Neurovědecké období (1980–současnost)
7.1 Zobrazovací metody a hypnóza
Rozvoj funkční magnetické rezonance (fMRI), pozitronové emisní tomografie (PET) a elektroencefalografie (EEG) umožnil poprvé objektivně zkoumat, co se děje v mozku během hypnózy. Klíčové nálezy zahrnují:
Změny v anteriorním cingulárním kortexu: Oblast spojená s detekcí konfliktů a chyb vykazuje během hypnózy sníženou aktivitu, což může vysvětlovat sníženou kritičnost hypnotizovaných osob.
Modifikovaná konektivita: Hypnóza mění funkční spojení mezi prefrontálním kortexem (exekutivní kontrola) a inzulou (interoceptivní vnímání).
Změny ve vnímání bolesti: Hypnotická analgezie je spojena s měřitelnými změnami aktivity v somatosenzorickém kortexu a anteriorním cingulárním kortexu.
7.2 Současné teoretické modely
Současné teorie hypnózy se pohybují na spektru od sociokognitivních modelů (zdůrazňujících roli očekávání, motivace a sociálního kontextu) po neodisociativní teorie (předpokládající skutečné změny ve zpracování informací). Integrativní přístupy uznávají roli obou faktorů.
7.3 Evidence-based hypnoterapie
Metaanalýzy a randomizované kontrolované studie prokázaly účinnost hypnózy v řadě indikací, včetně:
• Zvládání akutní a chronické bolesti
• Syndrom dráždivého tračníku (IBS)
• Úzkostné poruchy
• Pooperační zotavení
• Odvykání kouření (v kombinaci s dalšími metodami)
• Porodní bolest
8. Závěr
Historie hypnózy ilustruje obecnější vzorec ve vývoji vědy: od spekulativních teorií přes období experimentálního zkoumání k integraci s moderními neurovědami. Mesmerův „animální magnetismus" byl mylnou teorií, ale fenomény, které pozoroval, byly skutečné – pouze vyžadovaly jiné vysvětlení.
Současná hypnoterapie stojí na pevnějších základech než kdykoli předtím. Kombinuje klinické zkušenosti více než dvou století s moderním vědeckým výzkumem. Zároveň si zachovává respekt k individuálním rozdílům a terapeutickému vztahu – dědictví Miltona Ericksona, které zůstává aktuální i v éře neurozobrazování.
Budoucnost hypnózy pravděpodobně spočívá v dalším propojování s neurovědami a v personalizovaném přístupu, který zohlední individuální hypnotickou susceptibilitu a neurologické charakteristiky každého pacienta.
Reference
- Braid, J. (1843). Neurypnology, or the Rationale of Nervous Sleep. London: John Churchill.
- Ellenberger, H. F. (1970). The Discovery of the Unconscious. New York: Basic Books.
- Erickson, M. H., Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
- Gauld, A. (1992). A History of Hypnotism. Cambridge: Cambridge University Press.
- Hull, C. L. (1933). Hypnosis and Suggestibility: An Experimental Approach. New York: Appleton-Century-Crofts.
- Jensen, M. P., et al. (2017). New directions in hypnosis research: strategies for advancing the cognitive and clinical neuroscience of hypnosis. Neuroscience of Consciousness, 3(1), nix004.
- Kihlstrom, J. F. (2013). Neuro-hypnotism: Prospects for hypnosis and neuroscience. Cortex, 49(2), 365-374.
- Oakley, D. A., & Halligan, P. W. (2013). Hypnotic suggestion: opportunities for cognitive neuroscience. Nature Reviews Neuroscience, 14(8), 565-576.
- Waterfield, R. (2002). Hidden Depths: The Story of Hypnosis. London: Macmillan.
- Weitzenhoffer, A. M. (2000). The Practice of Hypnotism (2nd ed.). New York: Wiley.
