Odpor klienta představuje jeden z nejčastějších fenoménů v hypnoterapeutické praxi. Tento článek analyzuje různé formy odporu, jejich možné příčiny a strategie práce s nimi. Zvláštní pozornost je věnována ericksonovskému principu utilizace, který odpor nepovažuje za překážku, ale za materiál k terapeutické práci. Jsou diskutovány specifické techniky včetně paradoxních intervencí, reframingu a práce s ambivalencí.
1. Úvod: Koncept odporu v hypnoterapii
Odpor (rezistence) v terapeutickém kontextu označuje jakékoli chování klienta, které brání terapeutickému procesu nebo dosažení terapeutických cílů. V hypnoterapii se odpor může manifestovat jako neschopnost nebo neochota vstoupit do transu, odmítání sugescí, přerušování indukce nebo aktivní zpochybňování procesu.
Historicky byl odpor vnímán jako problém, který je třeba překonat. Tradiční direktivní hypnóza přistupovala k odporu jako k selhání klienta – nedostatečné hypnabilitě, nedostatečné motivaci nebo vědomému sabotování terapie. Tento pohled vedl k autoritativním technikám „prolomení" odporu, které byly často kontraproduktivní a eticky problematické.
Milton Erickson zásadně proměnil chápání odporu. V jeho pojetí není odpor selháním klienta, ale cennou informací o jeho vnitřním světě, obavách a potřebách. Odpor signalizuje, že něco v terapeutickém procesu nerezonuje s klientovým prožíváním – a tato informace je terapeuticky využitelná.
2. Typologie odporu
2.1 Vědomý versus nevědomý odpor
Vědomý odpor je záměrný a klient si je ho vědom. Může vycházet z racionálních obav (např. strach ze ztráty kontroly), skepticismu vůči hypnóze, nedůvěry v terapeuta nebo z nejasností ohledně procesu. Vědomý odpor je obvykle verbalizován a lze ho adresovat přímou komunikací.
Nevědomý odpor operuje mimo vědomou kontrolu klienta. Klient může verbálně vyjadřovat ochotu spolupracovat, ale jeho neverbální chování, fyziologické reakce nebo „náhodné" přerušení procesu signalizují něco jiného. Nevědomý odpor často chrání klienta před materiálem, který vnímá jako ohrožující, i když si toto ohrožení neuvědomuje.
2.2 Funkční klasifikace odporu
Ochranný odpor: Chrání před bolestivým materiálem nebo změnou, která je vnímána jako ohrožující identitu nebo stabilitu.
Testovací odpor: Testuje bezpečnost terapeutického vztahu a kompetenci terapeuta před odhalením zranitelnosti.
Sekundární zisk: Symptom nebo stávající stav přináší nějaké výhody, které by změna ohrozila.
Ambivalentní odpor: Klient chce změnu i nechce zároveň; odpor reflektuje tuto vnitřní rozpolcenost.
Kontextový odpor: Odpor vůči specifickému aspektu procesu (technika, tempo, prostředí), nikoli vůči terapii jako celku.
3. Etiologie odporu
3.1 Faktory na straně klienta
Strach ze ztráty kontroly: Nejčastější příčina odporu. Mediální zobrazení hypnózy jako stavu bezmocnosti vytváří obavy, že klient bude „pod vlivem" terapeuta. Tyto obavy jsou legitimní a zaslouží si respekt.
Předchozí negativní zkušenost: Traumatická zkušenost s hypnózou (např. scénická hypnóza, nevhodný terapeut) může vytvořit podmíněnou reakci odporu.
Attachment styl: Klienti s vyhýbavým attachment stylem mohou mít obtíže s důvěrou a odevzdáním se procesu vedenému jinou osobou. Naopak úzkostný attachment může vést k přehnaným očekáváním a následnému zklamání.
Sekundární zisky: Symptom může plnit funkci – poskytovat pozornost, omlouvat z odpovědností, udržovat stabilitu vztahů nebo identity. Nevědomá neochota tyto zisky ztratit se projevuje jako odpor.
3.2 Faktory na straně terapeuta a procesu
Nesoulad tempa: Příliš rychlá indukce u úzkostného klienta, nebo naopak příliš pomalá u klienta preferujícího akci.
Nevhodná technika: Direktivní přístup u klienta s potřebou autonomie, nebo naopak příliš permisivní přístup u klienta hledajícího vedení.
Nedostatečný rapport: Pokud klient nevnímá terapeuta jako důvěryhodného, kompetentního nebo empatického, bude přirozeně rezistentní.
Nejasné cíle nebo očekávání: Klient neví, co přesně se bude dít nebo proč, a tato nejistota generuje odpor.
4. Principy práce s odporem
4.1 Utilizace
Utilizace je klíčový ericksonovský princip, který spočívá ve využití všeho, co klient přináší – včetně jeho odporu – jako materiálu pro terapeutickou práci. Místo boje s odporem ho terapeut akceptuje, validuje a transformuje.
Utilizace odporu funguje na několika úrovních. Zaprvé, validuje klientovu zkušenost místo jejího popírání. Zadruhé, redukuje boj mezi klientem a terapeutem – klient zjišťuje, že nemusí „vyhrát", protože terapeut nebojuje. Zatřetí, odpor je reinterpretován jako součást procesu, čímž ztrácí svou „odporovou" kvalitu.
4.2 Přijetí a pacing
Prvním krokem v práci s odporem je jeho přijetí bez hodnocení. Terapeut verbálně i neverbálně komunikuje, že odpor je normální, pochopitelný a legitimní. Tento postoj kontrastuje s očekáváním klienta, že bude kritizován nebo přesvědčován.
Pacing (ladění) znamená přizpůsobení se aktuálnímu stavu klienta dříve, než se pokusíme o změnu. Pokud je klient napjatý, terapeut to reflektuje: „Všímám si, že jste napjatý... což je přirozená reakce, když děláte něco nového..." Teprve po navázání tohoto spojení následuje leading (vedení) směrem k relaxaci.
4.3 Paradoxní intervence
Paradoxní intervence předepisuje symptom nebo odpor, čímž mění jeho dynamiku. Když terapeut aktivně podporuje odpor, klient paradoxně ztrácí motivaci rezistovat – rezistence již není aktem vzdoru, ale poslušnosti.
4.4 Reframing
Reframing (přerámování) mění význam odporu, aniž by měnil samotné chování. Odpor je prezentován v novém, pozitivnějším kontextu.
Příklady reframingu odporu:
- „To, že jste tak opatrný, ukazuje, jak dobře se dokážete chránit."
- „Vaše podvědomí očividně potřebuje více času – a to je moudré."
- „Skutečnost, že se nemůžete uvolnit, dokazuje, jak seriózně k tomu přistupujete."
5. Specifické strategie
5.1 Práce se strachem ze ztráty kontroly
Strach ze ztráty kontroly je nejčastější příčinou odporu. Klíčem je edukace a reframing hypnózy jako stavu zvýšené kontroly, nikoli její ztráty. Terapeut může nabídnout klientovi explicitní kontrolu nad procesem: „Kdykoliv budete chtít, můžete otevřít oči a vrátit se... já vás pouze doprovázím."
Užitečné je také normalizovat zkušenost transu poukazem na její každodennost: „Znáte ten stav, když jedete autem a najednou si uvědomíte, že jste posledních pár kilometrů byli ‚někde jinde'? To je přirozený trans – a přesto jste bezpečně řídili."
5.2 Práce s ambivalencí
Ambivalence – současná přítomnost protichůdných motivací – je normální součástí změny. Klient chce přestat kouřit a zároveň kouřit chce. Snaha potlačit jednu stranu ambivalence obvykle selhává; obě strany mají své důvody.
Efektivní je externalizace ambivalence: „Zdá se, že jedna část vás chce změnu, zatímco jiná část má důvody pro zachování současného stavu. Obě části mají své důvody. Pojďme prozkoumat, co každá z nich potřebuje..."
5.3 Práce se sekundárními zisky
Pokud symptom přináší zisky (pozornost, únik z odpovědností, stabilita), je třeba zajistit, že tyto potřeby budou uspokojeny i po změně. Terapeut může přímo zkoumat: „Co byste ztratil, kdyby symptom zmizel?" nebo nepřímo: „Část vás možná ví, že současný stav má i nějaké výhody..."
6. Odpor jako diagnostický nástroj
Odpor poskytuje cenné diagnostické informace. Kde a kdy se odpor objevuje, naznačuje citlivé oblasti. Klient, který bez problémů relaxuje, ale „zamrzne" při sugesci vizualizace budoucnosti, možná prožívá úzkost z budoucnosti nebo ambivalenci ohledně svých cílů.
Kvalita odporu také informuje o osobnostní struktuře. Rigidní, pervazivní odpor může naznačovat kontrolující osobnostní styl nebo trauma. Fluktuující odpor může reflektovat ambivalenci nebo závislé rysy. Odpor vázaný na specifická témata ukazuje na fokální konflikty.
7. Prevence odporu
7.1 Přípravná fáze
Mnoho odporu lze předejít kvalitní přípravou. Ta zahrnuje edukaci o hypnóze (rozptýlení mýtů), vyjasnění očekávání (co bude a nebude probíhat), prostor pro otázky a obavy, a vybudování rapportu dříve, než začne formální hypnóza.
7.2 Flexibilita terapeuta
Odpor je často reakcí na nesoulad mezi metodou a klientem. Flexibilní terapeut přizpůsobuje styl, tempo a techniky individuálním potřebám. Nepřizpůsobivé lpění na jedné „správné" metodě generuje zbytečný odpor.
8. Závěr
Odpor v hypnoterapii není překážkou, ale komunikací. Klient prostřednictvím odporu sděluje své potřeby, obavy a hranice. Úkolem terapeuta není odpor „zlomit", ale pochopit jeho funkci a kreativně ho utilizovat.
Ericksonovský přístup nabízí paradigma, v němž je odpor paradoxně spojencem terapie. Čím více terapeut akceptuje a využívá odpor, tím méně je odpor potřebný. Klient zjišťuje, že nemusí bojovat o svou autonomii – ta je respektována. A v tomto respektu může paradoxně najít svobodu nechat se vést.
Reference
- Erickson, M. H., & Rossi, E. L. (1979). Hypnotherapy: An Exploratory Casebook. New York: Irvington.
- Gilligan, S. G. (1987). Therapeutic Trances: The Cooperation Principle in Ericksonian Hypnotherapy. New York: Brunner/Mazel.
- Haley, J. (1973). Uncommon Therapy: The Psychiatric Techniques of Milton H. Erickson. New York: Norton.
- Lankton, S. R., & Lankton, C. H. (1983). The Answer Within: A Clinical Framework of Ericksonian Hypnotherapy. New York: Brunner/Mazel.
- Lynn, S. J., & Kirsch, I. (2006). Essentials of Clinical Hypnosis: An Evidence-Based Approach. Washington, DC: APA.
- Miller, W. R., & Rollnick, S. (2013). Motivational Interviewing: Helping People Change (3rd ed.). New York: Guilford Press.
- Yapko, M. D. (2012). Trancework: An Introduction to the Practice of Clinical Hypnosis (4th ed.). New York: Routledge.
- Zeig, J. K. (1980). A Teaching Seminar with Milton H. Erickson. New York: Brunner/Mazel.
