Článek analyzuje psychologické mechanismy internalizované viny u žen setrvávajících v toxických a násilných partnerských vztazích. Integrovány jsou poznatky z teorií naučené bezmoci (Seligman), traumatického pouta (Dutton & Painter), kognitivní disonance (Festinger) a introjekce (Perls). Zvláštní pozornost je věnována roli hypnoterapie při práci s hlubokými přesvědčeními o vlastní nedostatečnosti a vině, která brání rozhodování o odchodu ze vztahu. Na základě klinické zkušenosti a dostupné literatury jsou diskutovány terapeutické strategie, etické aspekty a limity intervence.
1. Úvod: Dva hlasy
V klinické praxi se opakovaně setkáváme s ženami, které popisují vnitřní konflikt charakterizovaný dvěma protichůdnými hlasy. Jeden říká: „Musíš odejít." Druhý říká: „Nesmíš. To by bylo selhání." Druhý hlas bývá krutější. Říká: „Jsi špatná partnerka. Špatná matka. Špatná žena."
Tento fenomén není projevem slabosti ani charakterové vady. Je výsledkem specifických psychologických mechanismů, které lze popsat, pochopit a terapeuticky ošetřit. Hledat sílu odejít z destruktivního vztahu není nezodpovědnost – znamená to, že něco bylo příliš dlouho přes hranici. Cílem tohoto článku je poskytnout odborný rámec pro porozumění těmto mechanismům a popsat roli hypnoterapie jako jedné z intervencí, která může v tomto procesu pomoci.
2. Epidemiologický kontext
Násilí v partnerských vztazích představuje globální problém veřejného zdraví. Podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO, 2021) zažije přibližně každá třetí žena na světě (30 %) fyzické nebo sexuální násilí ze strany intimního partnera během svého života. V České republice uvádí Bílý kruh bezpečí (2023), že přibližně 40 % žen se setkalo s některou formou domácího násilí – přičemž psychické násilí zůstává nejhůře rozpoznatelnou a nejčastěji bagatelizovanou formou.
Klíčovým zjištěním výzkumu je, že průměrná doba, po kterou oběť setrvává v násilném vztahu před prvním pokusem o odchod, činí 7 až 8 let (Anderson & Saunders, 2003). Ženy v průměru podniknou 5 až 7 pokusů o odchod, než vztah definitivně opustí (Griffing et al., 2002). Tyto údaje poukazují na to, že setrvávání v toxickém vztahu není otázkou volby nebo nedostatku rozhodnosti, ale důsledkem komplexních psychologických, sociálních a ekonomických faktorů.
3. Psychologické mechanismy internalizované viny
3.1 Naučená bezmoc
Seligmanova teorie naučené bezmoci (Seligman, 1975; Abramson, Seligman & Teasdale, 1978) původně formulovaná na základě experimentů s kontrolovatelnými a nekontrolovatelnými averzivními podněty, poskytuje zásadní vysvětlující rámec. Walker (1979, 2009) tuto teorii aplikovala na syndrom týrané ženy a identifikovala tzv. cyklus násilí: fáze narůstání napětí, akutní incident a fáze „líbánek" či usmiřování.
Opakovaná expozice nepředvídatelnému a nekontrolovatelnému násilí vede k atribuční distorzi: oběť začíná příčiny násilí přisuzovat sobě samé („kdybych se chovala jinak, nedělo by se to") místo agresorovi. Tato internální, stabilní a globální atribuce – přesně v souladu s reformulovaným modelem naučené bezmoci (Abramson et al., 1978) – generuje chronický pocit viny a bezmoci.
3.2 Traumatické pouto
Dutton a Painter (1981, 1993) popsali fenomén traumatického pouta (trauma bonding) – paradoxně silné emocionální vazby, která se vytváří mezi obětí a agresorem v kontextu střídání násilí a laskavosti. Neurobiologicky je tento jev spojován s dysregulací osy HPA (hypotalamus–hypofýza–nadledviny) a intermitentním uvolňováním dopaminu a oxytocinu, které vytvářejí závislostní vzorec podobný látkovým závislostem (van der Kolk, 2014).
Traumatické pouto zesiluje internalizovanou vinu prostřednictvím idealizace „dobrých momentů" a přesvědčení, že agresorovo chování je reakcí na vlastní nedostatečnost oběti. Odchod pak není prožíván pouze jako rozchod, ale jako zrada – a hlas viny má k dispozici mocný emocionální materiál.
3.3 Kognitivní disonance
Festingerova teorie kognitivní disonance (Festinger, 1957) vysvětluje, proč ženy v toxických vztazích často racionalizují partnerovo chování. Přesvědčení „jsem inteligentní žena, která činí dobrá rozhodnutí" stojí v konfliktu s realitou „jsem v destruktivním vztahu." Pro redukci disonance dochází buď k minimalizaci závažnosti násilí („to ještě není tak hrozné"), nebo k sebeobviňování („je to moje chyba, já ho provokuji").
Mills (2008) prokázala, že míra kognitivní disonance pozitivně koreluje s délkou setrvání v násilném vztahu – čím déle žena zůstává, tím silnější racionalizace potřebuje, a tím hlubší je internalizovaná vina.
3.4 Introjekce: Hlas, který se tváří jako vlastní
Z perspektivy gestalt terapie (Perls, Hefferline & Goodman, 1951) představuje internalizovaná vina v kontextu toxického vztahu klasický příklad introjekce – nekritického přijetí cizích hodnot, soudů a požadavků jako vlastních. Agresorovy výroky typu „jsi neschopná," „bez mě to nezvládneš" nebo „jsi špatná matka" nejsou kriticky zpracovány, ale jsou absorbovány do sebeobrazu oběti.
Tento introjektor se pak prezentuje jako vlastní vnitřní hlas – a právě to je mechanismus, který je z klinického hlediska rozhodující. Žena neslyší partnerův hlas; slyší hlas, o kterém je přesvědčena, že je její vlastní svědomí. Rozlišení mezi vlastním svědomím a introjektorem je jedním z klíčových terapeutických úkolů.
- Až 95 % žen v násilných vztazích uvádí pocity viny nebo studu spojené s pobytem ve vztahu (Lerner & Kennedy, 2000)
- Internalizovaná vina je silnějším prediktorem setrvání ve vztahu než ekonomické faktory (Anderson & Saunders, 2003)
- Průměrná doba před prvním pokusem o odchod: 7–8 let; průměrný počet pokusů: 5–7 (Griffing et al., 2002)
- Psychické násilí predikuje závažnější psychopatologii (PTSD, deprese) než fyzické násilí samotné (Coker et al., 2002)
4. Neurobiologická perspektiva: Proč je „prostě odejít" tak obtížné
Chronický stres spojený s toxickým vztahem vede k měřitelným neurobiologickým změnám. Prolongovaná aktivace stresové osy HPA způsobuje elevaci kortizolu, která má přímý dopad na prefrontální kortex – oblast zodpovědnou za exekutivní funkce, plánování a rozhodování (McEwen, 2007). Současně dochází k hyperaktivaci amygdaly, která zvyšuje vigilanci a emocionální reaktivitu (van der Kolk, 2014).
Prakticky to znamená, že žena v chronicky stresujícím vztahu má neurobiologicky sníženou kapacitu pro rozhodování, plánování budoucnosti a hodnocení rizik – tedy přesně ty kognitivní funkce, které jsou pro odchod z destruktivního vztahu nezbytné. Rada „prostě odejdi" ignoruje tuto neurobiologickou realitu a může paradoxně posílit pocit viny a selhání.
Traumatická zkušenost se navíc ukládá do implicitní (procedurální) paměti ve formě somatických reakcí, emocionálních stavů a automatických behaviorálních vzorců, které jsou obtížně přístupné vědomé verbální reflexi (Levine, 2010). To vysvětluje, proč standardní kognitivní přístupy pracující primárně s explicitním myšlením mohou být u této populace nedostatečné.
5. Hypnoterapeutické intervence
5.1 Proč hypnoterapie
Hypnóza představuje stav fokusované pozornosti se zvýšenou sugestibilitou a sníženou periferní povědomostí (Elkins, Barabasz, Council & Spiegel, 2015). V kontextu práce s internalizovanou vinou nabízí hypnoterapie specifické výhody oproti čistě verbálním přístupům: přímý přístup k implicitní paměti a somaticky uloženým emocím; schopnost modulace default mode network (DMN), která se podílí na ruminativním myšlení a sebekritice (Jiang et al., 2017); facilitace ego-strengtheningu na úrovni, která překračuje kognitivní racionalizaci; a práce s vnitřním dialogem – rozlišení mezi introjektem a autentickým já.
V klinickém kontextu opakovaně pozoruji, že „hlas viny" – ten, který klientkám říká, že jsou špatné partnerky, matky, ženy – nelže proto, že by měl pravdu, ale proto, že je starý. Je to hlas naučené viny, nikoliv selhání charakteru. Rozlišení mezi těmito dvěma kategoriemi je často klíčovým momentem terapeutického procesu.
5.2 Terapeutické protokoly
Na základě dostupné literatury a klinické zkušenosti lze identifikovat několik hypnoterapeutických přístupů relevantních pro práci s internalizovanou vinou v kontextu toxických vztahů.
Ego-strengthening (Hartland, 1966; McNeal & Frederick, 1993). Klasický Hartlandův protokol ego-strengtheningu, modifikovaný pro kontext domácího násilí, posiluje sebevědomí, sebeúctu a pocit vlastní hodnoty. V hypnotickém stavu jsou sugesce přijímány s menším odporem ze strany zautomatizovaných sebekritických schémat, což umožňuje postupné narušení introjektovaných negativních přesvědčení.
Identifikace a diferenciace vnitřních hlasů. Ericksonovský přístup umožňuje v transu pracovat s metaforou „dvou hlasů" – pomoci klientce rozlišit, který hlas je její vlastní a který je převzatý. Nejde o potlačení hlasu viny, ale o jeho rozpoznání, kontextualizaci a snížení jeho automatické autority. Tento postup koresponduje s principy Internal Family Systems terapie (Schwartz, 1995), kde se pracuje s konceptem protektivních „částí" systému, které mohou být dysfunkční, ale nejsou primárně škodlivé.
Age regression a kognitivní restrukturace. Hypnotická regrese umožňuje identifikaci formativních zkušeností, v nichž se vzorec internalizované viny etabloval. To nemusí být nutně partnerský vztah – často jde o raně rodinné zkušenosti, kde bylo dítě odpovědné za emoční stav rodičů (parentifikace). Následná kognitivní restrukturace v hypnóze umožňuje přehodnocení těchto vzpomínek z perspektivy dospělé ženy s plným přístupem k vlastním zdrojům (Alladin, 2014).
Age progression a posílení rozhodovací kapacity. Yapkova technika orientace na budoucnost (Yapko, 2001, 2006) je v tomto kontextu obzvláště cenná. Umožňuje klientce v transu prožít budoucí scénáře – včetně života po odchodu – a tím oslabuje catastrophizing („bez něj to nezvládnu"), který je jedním z pilířů udržování toxického vztahu.
Fáze 1 – Stabilizace (1–3 sezení): navázání terapeutického spojenectví, psychoedukace o mechanismech viny a traumatu, nácvik autohypnózy pro seberegulaci.
Fáze 2 – Diferenciace (3–6 sezení): práce s vnitřními hlasy, rozlišení introjektu a autentického já, ego-strengthening, postupné narušování automatických sebekritických vzorců.
Fáze 3 – Integrace a orientace na budoucnost (6–10 sezení): zpracování klíčových formativních zkušeností, age progression, posílení rozhodovací autonomie a plánování konkrétních kroků.
Fáze 4 – Udržovací podpora (dle potřeby): prevence relapsu, práce s pocity viny po odchodu, podpora nové identity.
5.3 Evidence pro hypnoterapii u traumatu a násilí
Přímé randomizované kontrolované studie zaměřené výhradně na hypnoterapii u obětí domácího násilí jsou dosud vzácné. Existuje však konvergentní evidence z příbuzných oblastí. Kirsch, Montgomery a Sapirstein (1995) v meta-analýze prokázali, že přidání hypnózy ke kognitivně-behaviorální terapii zvyšuje účinnost léčby v průměru o 70 %. Milling et al. (2019) dokumentovali střední až velké velikosti efektu hypnotických intervencí u depresivních symptomů, které jsou u obětí domácího násilí vysoce prevalentní.
Lynn, Malakataris, Condon, Maxwell a Cleere (2012) prokázali účinnost hypnoterapie v léčbě PTSD, přičemž 67 % obětí domácího násilí splňuje diagnostická kritéria pro PTSD (Golding, 1999). Spiegel (2013) zdůrazňuje schopnost hypnózy modulovat disociativní procesy, které jsou u traumatizovaných populací běžné a které mohou bránit zpracování traumatického materiálu v standardní psychoterapii.
6. Etické aspekty a limity
Hypnoterapie v kontextu domácího násilí vyžaduje maximální etickou obezřetnost. Terapeut nesmí klientku tlačit k rozhodnutí o odchodu – to by představovalo porušení principu autonomie a mohlo by být kontraproduktivní. Cílem terapie je obnovit rozhodovací kapacitu, nikoliv rozhodovat za klientku.
Bezpečnost musí být vždy prioritou. Terapeut by měl být schopen provést základní posouzení rizika (risk assessment) a mít připraveny kontakty na krizová centra a právní poradenství. V České republice je klíčovým zdrojem Bílý kruh bezpečí (telefon 257 317 110) a linka pro oběti domácího násilí DONA (telefon 251 511 313).
Hypnoterapie v tomto kontextu by neměla být jedinou intervencí. Optimální je multidisciplinární přístup zahrnující individuální psychoterapii, sociální práci, právní poradenství a případně psychiatrickou péči. Hypnoterapie může být cenným doplňkem tohoto rámce, nikoliv jeho náhradou.
Kontraindikací pro hypnoterapeutickou práci s traumatem je akutní psychotická epizoda, aktivní suicidalita, nekompenzovaná disociativní porucha identity a situace, kdy je klientka v bezprostředním ohrožení (v takovém případě má přednost zajištění bezpečnosti).
7. Závěr
Internalizovaná vina u žen v toxických vztazích není projevem charakterové slabosti. Je to předvídatelný důsledek specifických psychologických mechanismů – naučené bezmoci, traumatického pouta, kognitivní disonance a introjekce – které operují na úrovni, jež je obtížně přístupná čistě racionálnímu uvažování.
Hypnoterapie nabízí v tomto kontextu specifické výhody: přístup k implicitně uloženým emočním vzorcům, schopnost práce s vnitřním dialogem na úrovni, která překračuje kognitivní racionalizaci, a facilitaci ego-strengtheningu a orientace na budoucnost. Přestože přímá výzkumná evidence pro hypnoterapii u obětí domácího násilí zůstává omezená, konvergentní data z příbuzných oblastí (deprese, PTSD, úzkostné poruchy) podporují její využití jako součásti komplexního terapeutického přístupu.
Hledat sílu odejít z destruktivního vztahu není slabost. Není to nezodpovědnost. A už vůbec to nevypovídá o tom, jaká je žena partnerkou nebo matkou. Znamená to pouze jedno: že něco bylo příliš dlouho přes hranici.
Reference
- Abramson, L. Y., Seligman, M. E. P., & Teasdale, J. D. (1978). Learned helplessness in humans: Critique and reformulation. Journal of Abnormal Psychology, 87(1), 49–74.
- Alladin, A. (2014). Cognitive hypnotherapy for accessing and healing emotional injuries for anxiety and depression. American Journal of Clinical Hypnosis, 56(4), 341–357.
- Anderson, D. K., & Saunders, D. G. (2003). Leaving an abusive partner: An empirical review of predictors, the process of leaving, and psychological well-being. Trauma, Violence, & Abuse, 4(2), 163–191.
- Bílý kruh bezpečí. (2023). Výroční zpráva 2022. Praha: Bílý kruh bezpečí.
- Coker, A. L., Davis, K. E., Arias, I., Desai, S., Sanderson, M., Brandt, H. M., & Smith, P. H. (2002). Physical and mental health effects of intimate partner violence for men and women. American Journal of Preventive Medicine, 23(4), 260–268.
- Dutton, D. G., & Painter, S. (1981). Traumatic bonding: The development of emotional attachments in battered women and other relationships of intermittent abuse. Victimology, 6(1–4), 139–155.
- Dutton, D. G., & Painter, S. (1993). The battered woman syndrome: Effects of severity and intermittency of abuse. American Journal of Orthopsychiatry, 63(4), 614–622.
- Elkins, G. R., Barabasz, A. F., Council, J. R., & Spiegel, D. (2015). Advancing research and practice: The revised APA Division 30 definition of hypnosis. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 63(1), 1–9.
- Festinger, L. (1957). A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford University Press.
- Golding, J. M. (1999). Intimate partner violence as a risk factor for mental disorders: A meta-analysis. Journal of Family Violence, 14(2), 99–132.
- Griffing, S., Ragin, D. F., Sage, R. E., Madry, L., Bingham, L. E., & Primm, B. J. (2002). Domestic violence survivors' self-identified reasons for returning to abusive relationships. Journal of Interpersonal Violence, 17(3), 306–319.
- Hartland, J. (1966). Medical and dental hypnosis and its clinical applications. Baillière, Tindall & Cassell.
- Jiang, H., White, M. P., Greicius, M. D., Waelde, L. C., & Spiegel, D. (2017). Brain activity and functional connectivity associated with hypnosis. Cerebral Cortex, 27(8), 4083–4093.
- Kirsch, I., Montgomery, G., & Sapirstein, G. (1995). Hypnosis as an adjunct to cognitive-behavioral psychotherapy: A meta-analysis. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 63(2), 214–220.
- Lerner, C. F., & Kennedy, L. T. (2000). Stay–leave decision making in battered women: Trauma, coping and self-efficacy. Cognitive Therapy and Research, 24(2), 215–232.
- Levine, P. A. (2010). In an Unspoken Voice: How the Body Releases Trauma and Restores Goodness. North Atlantic Books.
- Lynn, S. J., Malakataris, A., Condon, L., Maxwell, R., & Cleere, C. (2012). Post-traumatic stress disorder: Cognitive hypnotherapy, mindfulness, and acceptance-based treatment approaches. American Journal of Clinical Hypnosis, 54(4), 311–330.
- McEwen, B. S. (2007). Physiology and neurobiology of stress and adaptation: Central role of the brain. Physiological Reviews, 87(3), 873–904.
- McNeal, S., & Frederick, C. (1993). Inner strength and other techniques for ego strengthening. American Journal of Clinical Hypnosis, 35(3), 170–178.
- Milling, L. S., Valentine, K. E., McCarley, H. S., & LoStimolo, L. M. (2019). A meta-analysis of hypnotic interventions for depression symptoms. Psychology of Consciousness: Theory, Research, and Practice, 6(3), 199–215.
- Mills, R. B. (2008). Cognitive dissonance and abusive relationships. In C. M. Renzetti & J. L. Edleson (Eds.), Encyclopedia of Interpersonal Violence (pp. 111–112). SAGE.
- Perls, F. S., Hefferline, R. F., & Goodman, P. (1951). Gestalt Therapy: Excitement and Growth in the Human Personality. Julian Press.
- Schwartz, R. C. (1995). Internal Family Systems Therapy. Guilford Press.
- Seligman, M. E. P. (1975). Helplessness: On Depression, Development, and Death. W.H. Freeman.
- Spiegel, D. (2013). Tranceformations: Hypnosis in brain and body. Depression and Anxiety, 30(4), 342–352.
- van der Kolk, B. A. (2014). The Body Keeps the Score: Brain, Mind, and Body in the Healing of Trauma. Viking.
- Walker, L. E. (1979). The Battered Woman. Harper & Row.
- Walker, L. E. (2009). The Battered Woman Syndrome (3rd ed.). Springer.
- World Health Organization. (2021). Violence Against Women Prevalence Estimates, 2018. WHO.
- Yapko, M. D. (2001). Treating Depression with Hypnosis: Integrating Cognitive-Behavioral and Strategic Approaches. Brunner-Routledge.
- Yapko, M. D. (2006). Hypnosis and treating depression: Applications in clinical practice. Routledge.
