Koncept „hloubky" hypnotického transu je jedním z nejdiskutovanějších v teorii hypnózy. Článek analyzuje historické i současné pohledy na hloubku transu, představuje metody měření (LeCron-Bordeaux, Davis-Husband škály), popisuje fenomény asociované s různými „hloubkami" a kriticky hodnotí klinický význam tohoto konceptu. Argumentujeme, že pro terapeutickou účinnost je důležitější kvalita než kvantita transu.
1. Historický kontext
Koncept hloubky hypnózy sahá k počátkům oboru. James Braid rozlišoval různé „stupně" hypnotického stavu. Jean-Martin Charcot na Salpêtrière popisoval tři distinktivní fáze: letargii, katalepsii a somnambulismus – ačkoli jeho klasifikace byla později zpochybněna.
V první polovině 20. století byly vyvinuty formální škály hloubky hypnózy, které se pokoušely kvantifikovat tento subjektivní fenomén.
2. Tradiční klasifikace hloubky
Fenomény: Relaxace, těžkost víček, lehká katalepsie (např. zavřené oči), subjektivní pocit klidu.
Charakteristiky: Klient si plně uvědomuje okolí, může kdykoliv otevřít oči, kritičnost je jen mírně snížena.
Dosažitelnost: Prakticky všichni (90 %+ populace).
Fenomény: Katalepsie končetin, částečná amnézie, analgézie (snížené vnímání bolesti), regrese věku.
Charakteristiky: Vědomí okolí je sníženo, responzivita na sugesce zvýšena, kritičnost snížena.
Dosažitelnost: Většina populace (70–80 %).
Fenomény: Úplná amnézie, pozitivní halucinace, negativní halucinace, hluboká anestézie, posthypnotické sugesce s amnézií.
Charakteristiky: Velmi omezené vědomí okolí, vysoká responzivita, „jako sen".
Dosažitelnost: Menšina populace (10–15 %).
3. Škály měření hloubky
3.1 LeCron-Bordeaux škála
Pětistupňová škála od „hypoidálního" po „somnambulický plethysmický" stav. Historicky významná, dnes méně používaná.
3.2 Davis-Husband škála
30bodová škála mapující progresivní fenomény od relaxace (1–5) přes katalepsii (6–11), změny vnímání (12–20) až po halucinace a amnézii (21–30).
| Body | Hloubka | Typické fenomény |
|---|---|---|
| 1–5 | Hypoidální | Relaxace, těžkost očních víček |
| 6–11 | Lehký trans | Katalepsie očních víček, končetin |
| 12–20 | Střední trans | Částečná amnézie, analgézie |
| 21–25 | Hluboký trans | Posthypnotická sugesce, úplná amnézie |
| 26–30 | Somnambulismus | Pozitivní a negativní halucinace |
4. Kritika konceptu hloubky
4.1 Metodologické problémy
Kritici poukazují, že „hloubka" je metafora, nikoli měřitelná veličina. Škály měří spíše responzivitu na různé typy sugescí než nějakou „skutečnou" hloubku.
4.2 Sociokognitivní perspektiva
Z pohledu sociokognitivních teorií jsou hypnotické fenomény výsledkem očekávání, motivace a sociálního kontextu – nikoli „hloubky" nějakého speciálního stavu.
4.3 Ericksonovská perspektiva
Milton Erickson odmítal důraz na hloubku jako irelevantní pro terapeutický výsledek. Terapeutická změna může nastat v jakékoli „hloubce" – důležitá je kvalita práce, nikoli kvantita transu.
5. Klinický význam
5.1 Kdy na hloubce záleží
Některé specifické aplikace mohou vyžadovat hlubší trans:
• Chirurgická hypnoanestézie (hluboká anestézie)
• Práce s halucinacemi
• Některé forenzní aplikace
5.2 Kdy na hloubce nezáleží
Pro většinu terapeutických aplikací je lehký až střední trans plně dostačující:
• Zvládání stresu a úzkosti
• Změna návyků
• Ego-strengthening
• Práce s bolestí (analgezie, ne anestézie)
5.3 Praktické implikace
Terapeut by neměl:
• „Honit" hloubku na úkor terapeutické práce
• Považovat klienty v lehkém transu za „neúspěšné"
• Odmítat práci s klienty s nižší hypnabilitou
6. Závěr
Koncept hloubky hypnotického transu má historický a didaktický význam, ale jeho klinický význam by neměl být přeceňován. Pro většinu terapeutických aplikací je důležitější kvalita terapeutického vztahu, vhodnost sugescí a spolupráce klienta než dosažení nějaké „hluboké" úrovně transu.
Moderní hypnoterapie se odklání od posedlosti hloubkou směrem k utilizaci – využití toho, co klient přináší, ať už je jeho trans „hluboký" nebo „lehký". V rukou zkušeného terapeuta může být lehký trans stejně terapeuticky účinný jako hluboký somnambulismus.
Reference
- Davis, L. W., & Husband, R. W. (1931). A study of hypnotic susceptibility in relation to personality traits. Journal of Abnormal and Social Psychology, 26(2), 175-182.
- Hilgard, E. R. (1965). Hypnotic Susceptibility. New York: Harcourt.
- Tart, C. T. (1970). Self-report scales of hypnotic depth. International Journal of Clinical and Experimental Hypnosis, 18(2), 105-125.
- Weitzenhoffer, A. M. (2000). The Practice of Hypnotism (2nd ed.). New York: Wiley.
