Sociálně-kognitivní vs. disociační teorie hypnózy
Článek analyzuje dva dominantní teoretické rámce v současném vědeckém výzkumu hypnózy: sociálně-kognitivní model (Spanos, Barber, Lynn) a neodisociační teorii (Hilgard). Prezentuje klíčové argumenty obou stran, empirickou evidenci, metodologické kontroverze a současné integrativní přístupy, které překonávají tradiční dichotomii.
Úvod: Dvě paradigmata, jedna otázka
Od 70. let 20. století dominují vědeckému diskurzu o hypnóze dva zdánlivě neslučitelné teoretické přístupy. Na jedné straně stojí sociálně-kognitivní model, který hypnotické fenomény vysvětluje jako produkt sociálních očekávání, motivace a strategického sebe-prezentování. Na straně druhé neodisociační teorie, která postuluje skutečné změny ve zpracování informací a vědomé kontrole během hypnózy.
Tato debata není pouze akademickým sporem – má přímé důsledky pro klinickou praxi, forenzní využití hypnózy a chápání povahy vědomí samotného. Otázka zní: Jsou hypnotické fenomény „skutečné" ve smyslu kvalitativně odlišných stavů vědomí, nebo jde o běžné psychologické procesy zasazené do specifického sociálního kontextu?
Sociálně-kognitivní model
1. Hypnóza jako sociální role: Hypnotizovaná osoba přijímá a hraje sociálně definovanou roli „hypnotizovaného subjektu" na základě kulturních očekávání a kontextuálních podnětů.
2. Strategické sebe-prezentování: Hypnotické chování je motivované snahou splnit implicitní i explicitní očekávání situace.
3. Response expectancy: Očekávání, že určité reakce nastanou, samo o sobě produkuje tyto reakce.
4. Žádný zvláštní stav: Hypnóza nevyžaduje postulování speciálního „transu" nebo změněného stavu vědomí.
Theodore Barber a demystifikace hypnózy
Theodore X. Barber (1927–2005) položil základy sociálně-kognitivního přístupu systematickým zpochybňováním tradičních konceptů hypnózy. V řadě experimentů demonstroval, že většinu hypnotických fenoménů lze reprodukovat u nehypnotizovaných osob prostřednictvím vhodných instrukcí, motivace a očekávání (Barber, 1969).
Barberův „task-motivational" přístup ukázal, že subjekty instruované, aby se co nejvíce snažily reagovat na sugesce, dosahují srovnatelných výsledků jako hypnotizované osoby. Tento nález vedl k fundamentální otázce: Co přesně přidává hypnotická indukce nad rámec pouhé motivace a očekávání?
Nicholas Spanos a teorie sociální role
Nicholas P. Spanos (1942–1994) rozvinul Barberovy myšlenky do ucelené teorie sociální role. Podle Spanose jsou hypnotizované osoby aktivními činiteli, kteří strategicky konstruují své prožitky a chování tak, aby odpovídaly jejich chápání toho, jak by se „opravdu hypnotizovaný" člověk měl chovat (Spanos, 1986).
Spanosovy experimenty s tzv. „skrytým pozorovatelem" demonstrovaly, že tento fenomén (viz níže) může být produktem implicitních požadavků experimentální situace, nikoli důkazem disociovaných kognitivních subsystémů.
Irving Kirsch a response expectancy
Irving Kirsch přispěl konceptem „response expectancy" – očekávání nedobrovolných reakcí, které samo generuje tyto reakce (Kirsch, 1985). Tento mechanismus elegantně vysvětluje, proč subjektivně prožívaná nedobrovolnost hypnotických reakcí nemusí implikovat skutečnou ztrátu volní kontroly.
Kirschova meta-analýza hypnotické analgezie ukázala, že očekávání významně mediuje hypnotické efekty, ačkoli nevyčerpává celý vysvětlující prostor – existuje specifická variance připisatelná hypnóze nad rámec placebových očekávání (Kirsch et al., 1995).
Neodisociační teorie
1. Disociace exekutivních funkcí: Hypnóza produkuje funkční oddělení mezi automatickými procesy a vědomým monitorováním.
2. Skrytý pozorovatel: Část kognitivního systému zůstává „skrytě" vědomá procesů, které jsou hypnoticky disociovány od běžného vědomí.
3. Hierarchická kontrola: Hypnóza mění hierarchii kognitivních kontrolních systémů, přičemž sugesce získávají přímý přístup k subsystémům normálně pod vědomou kontrolou.
4. Kvalitativní změna: Hypnotický stav představuje kvalitativně odlišný modus kognitivního fungování.
Ernest Hilgard a neodisociační teorie
Ernest R. Hilgard (1904–2001) formuloval neodisociační teorii jako odpověď na sociálně-kognitivní kritiku. Hilgard postuloval, že hypnóza produkuje funkční bariéru (amnestickou bariéru) mezi různými kognitivními subsystémy, která může být částečně prolomeno speciálními instrukcemi (Hilgard, 1977).
Fenomén skrytého pozorovatele
Klíčovým empirickým pilířem neodisociační teorie je fenomén „skrytého pozorovatele" (hidden observer). V Hilgardových experimentech s hypnotickou analgezií byli subjekti s rukou ponořenou v ledové vodě požádáni, aby hlásili bolest. Zatímco vědomě udávali minimální bolest, „skrytá část" mysli (kontaktovaná automatickým psaním nebo speciálními instrukcemi) reportovala výrazně vyšší úroveň bolesti.
Hilgard interpretoval tento nález jako důkaz, že informace o bolesti je zpracovávána, ale disociována od vědomého prožívání. Kritici (zejména Spanos) namítali, že skrytý pozorovatel může být artefaktem požadavkových charakteristik experimentu.
Moderní disociační přístupy
Současní zastánci disociačních teorií (např. Woody & Bowers, 1994) zdůrazňují narušení exekutivních funkcí během hypnózy. Podle tohoto modelu hypnóza oslabuje prefrontální monitoring, což umožňuje přímou aktivaci behaviorálních a perceptuálních schémat sugescemi bez obvyklého exekutivního zprostředkování.
Empirická evidence
Pro sociálně-kognitivní model:
- Motivační instrukce produkují srovnatelné efekty jako hypnóza (Barber, 1969)
- Skrytý pozorovatel lze indukovat i vyloučit manipulací instrukcí (Spanos & Hewitt, 1980)
- Očekávání mediují významnou část hypnotických efektů (Kirsch, 1985)
- Kulturní variabilita hypnotických fenoménů (Spanos, 1996)
Pro disociační model:
- Neuroimaging ukazuje specifické změny v prefrontálním kortexu (Raz et al., 2005)
- Hypnotická analgezie redukuje objektivní markery bolesti (N2-P2 komponenty ERP)
- Stroop interference eliminována hypnotickou sugescí u vysoce sugabilních (Raz, 2004)
- Disociace mezi implicitní a explicitní pamětí pod hypnózou
Neuroimagingová evidence
Moderní neurozobrazovací studie přinesly důležité poznatky podporující existenci specifických neurálních změn během hypnózy. Raz a kolektiv (2005) demonstrovali, že hypnotická sugesce může eliminovat Stroopovu interferenci u vysoce sugabilních jedinců, přičemž fMRI ukázalo sníženou aktivaci v anterior cingulate cortex – oblasti kritické pro detekci kognitivního konfliktu.
Rainville et al. (1999) prokázali, že hypnotické sugesce modulující nepříjemnost bolesti selektivně ovlivňují aktivitu v anterior cingulate cortex (afektivní složka), zatímco sugesce modulující intenzitu ovlivňují primární somatosenzorický kortex. Tato dvojí disociace naznačuje, že hypnotické sugesce mohou cílit na specifické aspekty zpracování bolesti.
Metodologické kontroverze
Obě strany debaty čelí metodologickým výzvám. Sociálně-kognitivní experimenty jsou kritizovány za to, že operacionalizace „požadavkových charakteristik" je sama o sobě problematická. Disociační studie čelí námitce, že neurologické změny mohou reflektovat korelát očekávání a strategického reagování, nikoli důkaz kvalitativně odlišného stavu.
Srovnání teorií
| Aspekt | Sociálně-kognitivní model | Neodisociační teorie |
|---|---|---|
| Podstata hypnózy | Sociální interakce řízená očekáváními a motivací | Změněný stav s disociovanými kognitivními subsystémy |
| Hypnotické fenomény | Strategické enaktování role | Produkty disociace exekutivní kontroly |
| Subjektivní prožitek | Sekundární, generovaný očekáváním | Primární, odráží skutečnou změnu vědomí |
| Nedobrovolnost | Atribuce, nikoli skutečná ztráta kontroly | Skutečné obejití volní kontroly |
| Individuální rozdíly | Rozdíly v ochotě hrát roli a absorpci | Rozdíly v kapacitě pro disociaci |
| Klinické implikace | Důraz na očekávání a motivaci klienta | Důraz na facilitaci disociativních procesů |
Současné integrativní přístupy
Současný trend v teorii hypnózy směřuje k překonání striktní dichotomie mezi sociálně-kognitivním a disociačním přístupem. Většina výzkumníků uznává, že hypnotické fenomény jsou multideterminovány a že oba teoretické rámce zachycují důležité aspekty komplexního jevu.
Cold control teorie
Dienes a Perner (2007) navrhli „cold control" teorii, která se pokouší integrovat prvky obou přístupů. Podle této teorie hypnotické sugesce produkují skutečné akce, ale bez vyššího vědomí (higher-order thought) těchto akcí jako intencionálních. Subjekt jedná, ale nereprezentuje si své jednání jako volní – což vysvětluje subjektivní nedobrovolnost bez postulování disociovaných subsystémů.
Integrative cognitive model
Brown a Oakley (2004) nabídli integrativní kognitivní model, který spojuje sociálně-kognitivní důraz na očekávání s disociačními koncepty. Hypnóza podle tohoto modelu vytváří podmínky, za kterých mohou být automatizované behaviorální schémata aktivována přímo, bez obvyklé exekutivní mediace – ale tento proces je významně modulován očekáváním a kontextem.
Neurobiologická perspektiva
Současná neurobiologická evidence naznačuje, že debata „sociální vs. speciální stav" může být falešnou dichotomií. Mozek nevykazuje diskrétní „hypnotický modus", ale kontinuum změn ve funkční konektivitě, exekutivní kontrole a zpracování saliencí, které jsou modulovány jak očekáváním, tak specifickými neurálními mechanismy spojenými s vysokou hypnotickou susceptibilitou.
Klinické implikace debaty
Teoretická orientace terapeuta ovlivňuje klinickou praxi. Sociálně-kognitivní přístup zdůrazňuje práci s očekáváními, motivací a rámováním hypnózy pro klienta. Disociační přístup může vést k většímu důrazu na formální indukční procedury a facilitaci „hlubokých" stavů.
Z praktického hlediska je zřejmě nejúčinnější eklektický přístup: pečlivé formování pozitivních očekávání (sociálně-kognitivní vklad) kombinované s respektem k individuálním rozdílům v kapacitě pro hypnotické prožitky (disociační vklad).
Forenzní využití hypnózy (refreshment paměti svědků) představuje oblast, kde má tato debata přímé praktické důsledky. Pokud jsou „vzpomínky" získané pod hypnózou produktem sociálního tlaku a očekávání (sociálně-kognitivní pohled), jejich věrohodnost je závažně zpochybněna.
Závěr
Debata mezi sociálně-kognitivním a disociačním paradigmatem byla produktivní pro pole hypnózy jako celku. Donutila výzkumníky k metodologické rigoróznosti, vedla k sofistikovanějším experimentálním designům a nakonec k poznání, že hypnóza je komplexní fenomén, který nelze plně vysvětlit žádným jednoduchým modelem.
Současný konsenzus směřuje k uznání, že hypnotické fenomény zahrnují jak sociálně-kontextuální faktory (očekávání, motivace, interpersonální dynamika), tak specifické kognitivní a neurobiologické procesy. Budoucí teorie bude pravděpodobně integrovat oba přístupy v rámci, který specifikuje, kdy a jak každý typ faktoru přispívá k hypnotickým prožitkům a chování.
Reference
- Barber, T. X. (1969). Hypnosis: A scientific approach. Van Nostrand Reinhold.
- Brown, R. J., & Oakley, D. A. (2004). An integrative cognitive theory of hypnosis and high hypnotizability. In M. Heap et al. (Eds.), The highly hypnotizable person (pp. 152–186). Routledge.
- Dienes, Z., & Perner, J. (2007). Executive control without conscious awareness: The cold control theory of hypnosis. In G. A. Jamieson (Ed.), Hypnosis and conscious states (pp. 293–314). Oxford University Press.
- Hilgard, E. R. (1977). Divided consciousness: Multiple controls in human thought and action. Wiley.
- Kirsch, I. (1985). Response expectancy as a determinant of experience and behavior. American Psychologist, 40(11), 1189–1202.
- Kirsch, I., Montgomery, G., & Sapirstein, G. (1995). Hypnosis as an adjunct to cognitive-behavioral psychotherapy: A meta-analysis. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 63(2), 214–220.
- Rainville, P., et al. (1999). Dissociation of sensory and affective dimensions of pain using hypnotic modulation. Pain, 82(2), 159–171.
- Raz, A., et al. (2005). Hypnotic suggestion reduces conflict in the human brain. Proceedings of the National Academy of Sciences, 102(28), 9978–9983.
- Spanos, N. P. (1986). Hypnotic behavior: A social-psychological interpretation of amnesia, analgesia, and "trance logic." Behavioral and Brain Sciences, 9(3), 449–467.
- Woody, E. Z., & Bowers, K. S. (1994). A frontal assault on dissociated control. In S. J. Lynn & J. W. Rhue (Eds.), Dissociation: Clinical and theoretical perspectives (pp. 52–79). Guilford Press.
